Povídání

O jedné věštbě

12. června 2013 v 16:33 | Iswida
Varování: romantika + blábol (a vypravěčský styl po vlivem Vanity Fair, to je kombinace...)
Pozn. Já za to nemůžu, z učení na zkoušku z dějin češtiny by hráblo každému.

Plyšový medvídek (koláž půldrabblů)

29. ledna 2013 v 13:27 | Iswida
Medvídek se objevil jen na pár vteřin v rohu obrazovky. Ležel na kusu dřeva v děsivě rozvodněné řece. Trosečník. Dokonce jsem měla dojem, že je snad úplně suchý - jako bych to v televizi mohla rozeznat. Ohlédla jsem se na zbytek rodiny, ale všichni znuděně upírali oči na blonďatou reportérku.

*

S naivním úmyslem zfouknou z umělých chlupů prach se zhluboka nadechl a vzápětí neovladatelně rozkašlal. Chtěl tedy srst aspoň prohrábnout prsty, jeho pozornost však upoutala dírka ve švu, očivině ručně spravovaném. Strčil dovnitř malíček a ke svému překvapení něco nahmatal. Do malého čtvrečku poskládaný dopis a přívěsek s nápisem "Nezapomeň".

*

Nejdříve jsem každý večer dostal pusu na čumák a spal v jejím náručí. Pak se na mě už jen tak zvláštně usmívala. Několikrát se rozbrečela, když si mě všimla, a nakonec se mnou hodila na druhý konec pokoje. Zvedla mě teprve po několika dnech a smutně mě posadila na poličku.

*

Cítím, jak se mi nervozitou potí dlaně. Na okamžik je mi líto mého malého plyšového talismánku. Kdyby to bylo možné, dávno bych ho rozmačkala na kaši. Vrhnu na něj poslední prosebný pohled a strčím ho do tašky. Místo něj sevřu propisku. Už je čas. Hlavně zhluboka dýchat a soustředit se.

Život s myslí dokořán

17. prosince 2012 v 22:10 | Iswida
Malý fejeton psaný paralelně s esejí o básních Philipa Larkina. Za případné překlepy se omlouvám, nemám už sílu to po sobě číst.

*

Má naivita sice téměř nezná hranic, ale tak daleko, abych očekávala, že mě vysoká škola nijak moc nepoznamená, zase nesahá. Ona však stále více překonává vše, co slibovala. Opravdu nás totiž učí kritickému myšlení, přemítání o jazyce a v neposlední řadě také zanedbávání základních potřeb. Ano, opravdu se pomalu blížím k tomu, abych se dala označit za zvráceného křížence zombie, učebnice a mučedníka moderní doby.

Výchozí situace: mladá, psychicky labilní básnířka z venkova přijíždí do hlavního města studovat literaturu. Páni, to je námět skoro na film! Ovšem místo aby otevírala srdce krásným mladíkům, otevírá mysl, a tak si můžeme její nový život popsat přibližně takto:

Ve dveřích činžáku se objevuje malá bytůstka zachumlaná do spousty vrstev oblečení s notebookem na jednom rameni, s taškou plnou knih na druhém. Než stačíte přečíst tento popis, je už o dvě ulice dál, neboť jde zase pozdě. Toto je začátek závodu, chci říct dne, ve kterém každá minuta má své přesné uplatnění, včetně přesně vyměřeného času na pofidérní napodobeninu oběda a téměr čtvrhodinový odpočinek u kávy při pohledu na šednoucí ulici po příchodu ze školy. Během přípravy večeře tato osůbka studuje odbornou literaturu, do polévky háže tužky místo mrkve a ze spaní si mumlá slovíčka.

Není to s ní ale zdaleka tak špatné, jak se by mohlo zdát. Dokonce se snaží občas i odpočívat. Chodí na koncerty, kde bezděky analyzuje zpěváku výslovnost, občas si stihne i něco přečíst a při té příležitosti vymyslet, co by o tom mohla napsat, a samozřejmě se také dívá na filmy, hlavně na ty s jižanským přízvukem. Nezapomíná ani na své přátele; píše dopisy, jejichž první odstavec obsahuje tezi a další pak pěkně po jednom argumentu, z nichž všechny se k tezi vztahují. Když je nucena konverzovat, zabaví se aspoň tím, že se pokouší přijít na původ zajímavých slov.

Jedna věc ji ale trápí. Jen těžko si hledá chvilku na psaní. Přesněji řečeno, ani ji hledat nemusí, má poměrně jasně dané parametry a vyskytuje se periodicky v určitých bodech každého týdne. Když se bytůstka výjimečně stihne najíst před přednáškou, má hotové všechno na následující seminář a shodou okolností není daná přednáška moc zajímavá, je to ta chvíle Ch. Vytáhne notýsek, nalistuje prázdnou stránku a píše. Někdy. Někdy taky jenom zjistí, že už umí zpaměti tu úžasnou báseň, jež se jeví méně úžasná, má-li se analyzovat. Pokud se jí ale podařít napsat alespoň tři slova, je na sebe tak pyšná, že jí skoro ani nevadí, že podle Barthese je tento její boj vlastně úplně nepodstatný.

.

O kouzlech a optimismu

12. listopadu 2012 v 14:45 | Iswida

Dílko ze začátku září, které mi přes svou nedodělanost statečně vybojovalo čestné uznání ve Vlnách modrého delfína.

Unavená upírka

3. září 2012 v 11:20 | Iswida
Další minipovídka se zárodkem na povídkáři.
Postava: Unavená upírka
téma se nám nelíbilo, tak jsme jej ignorovali
Místo: Zamčená skříň
První věta: Říkejte mi...

O tom, jak se nic nestalo, neboť dobré ploty, jak známo, dělají dobré sousedy

31. srpna 2012 v 18:49 | Iswida
Dohodli jsme se s drahým, že se přinutíme psát. Tak jsme si na povídkáři nechali vygenerovat zadání. *já-za-to-nemůžu*
Téma: Dobré ploty dělají dobré sousedy
Postava: Student filozofie
Místo děje: Sousedův dům (více méně)
První věta...

Where is my Mind?

15. května 2012 v 23:34 | Iswida
Téma týdne "Odpoutání mysli od těla", Pixies a učení na maturitu, to je fakt dobrá kombinace. Taková malá skica.



Z postele se s námahou vyškrábu už brzy ráno. Snídat nemá smysl, za hodinu bude oběd. Naleju si tedy aspoň sklenku vody a zapnu notebook. Přitom zavadím pohledem o můj ojedinělý pokus ovládnout chaos - rozpis učení na dny našeho svatého vícnežtýdne.
Zarazím se.
Zakoulím očima, jako bych pátrala v hlavě doslovně.
Ty zvláštní pojmy... Musela jsem je už někde vidět.
Prudce zamrkám a nasměruji svou pozornost zpátky na obrazovku. Jsem zmatená. Přihlásím se na facebook. Spolužáci se zjevně učí - jejich stavy jsou plné cizích slov. Něco tady nehraje... Kliknu na jednu sdílenou písničku a Pixies mi napoví: Where is my mind?
Rozhlédnu se po psacím stole, jako bych očekávala, že se tu má mysl někde válí. Ostatně zas tak nepravděpodobné to není - ve směsi gumiček do vlasů, sešitů, papírů, psacích potřeb, hracích karet, knížek, kapesníků a elektronických hovadinek se najde ledacos. Zkusmo otevřu jeden ze sešitů. České baroko. Kloužu pohledem po nepovědomých jménech. Začínám se nervózně třást.
Vstanu. Chvíli přešlapuju na místě a přemýšlím, co dál. Pak opatrně nakouknu do šuplíků. Nic. Nadzvednu vrstvu oblečení na křesle. Nic. Se směsí strachu a očekávání posvítím pod postel. Nic.
Kde jsem ji měla naposled? Nevzpomínám si. Byla jsem na tom koncertě a pak jsem chodila po nočním městě... Musela mi někde vypadnout. Ale copak je to nějaká peněženka? Jak mi může jenom tak vypadnout mysl?
Asi uchem.
Zkontroluju obsah kabelky. Není tam.
Možná jsem ji někomu půjčila?
Přecházím po pokoji sem a tam. Vyhládlo mi. Podívám se po ní po obědě.

.

"Ukaž problému cestu, jinak neodejde"

21. března 2012 v 20:10 | Iswida
aneb Jak ven z existenční krize (fejeton - asi)

Dnes jsme vyhrála okresní kolo olympiády z češtiny (takovéto události mě vždycky přimějí přemýšlet, co tam proboha psali ti ostatní). A poměrně se mi líbí ta půlhodinová slohovka - ačkoli mě velmi překvapilo, že se líbila i porotě. Většinou se to vylučuje. Téma viz titulek. (Původně jsem měla v úmyslu se krotit a napsat něco normálního. Jenže to bych nebyla já. Modlete se za mě, abych podobné kraviny nevymýšlela v maturitní slohovce - tři dny po Hořovicích, kdy budu mít hlavu plnou literárních experimentů.)

O strachu

19. ledna 2012 v 19:13 | Iswida
Povídka, kterou jsem napsala na začátku prosince. Vlastně jen taková skica, takový okamžik.

Mám rýmu. Kdo mě zná a ví, jak jsem nevrlá, když mám rýmu (pro ostatní - ještě víc, než když ji nemám), by si mohl udělat aspoň matnou představu o tom, jak moc nevrlá jsem, když je rýma pravděpodobně způsobena teplotou ve škole. Stručně řečeno - jinde než ve škole mi během uplynulého týdne zima nebylo (a venku jsem strávila dohromady tak hodinu). V kombinaci s tím, že se toho podstatně více naučíme, když ve škole zrovna nejsme (záměrně nepíšu "mnohonásobně více", o násobení nuly jsme se myslím kdysi cosi učili)... A pořád mi nepřišel Host, který činí vyučování mnohem zajímavějším...
Zkrátka je praktičtější mě teď nedráždit.

Vánoční

24. prosince 2011 v 0:10 | Iswida
Mám tady jeden vánoční dárek. Takový malý, na klávesnici vyťukaný. Poděkovat za něj můžete Neilu Gaimanovi - jeho povídky mají úžasnou moc mě inspirovat.

Přemýšlela jsem, jestli tuto povídečku věnovat prostě všem. Ráda bych ji ale darovala speciálně třem osobám, které jsou pro mě moc důležité: Raven, Carmen a strigg. Doufám, kanářice šílené, že vám udělá radost. Při takové jedinečné příležitosti, jako jsou Vánoce, si dovolím i trochu sentimentu: mám vás opravdu moc ráda. Kdybych dárky nenechávala na poslední chvíli, možná by to dopadlo i líp...

Každopádně vám všem přeji krásné Vánoce. Ať se na vás aspoň ten jeden den nikdo nemračí a ať pod stromečkem najdete dárky, které vám udělají radost (záměrně neříkám "které jste si přáli", protože překvapení umí potěšit mnohem víc).

Město

19. prosince 2011 v 22:44 | Iswida
Právě mi docvaklo, že tady ještě není mé ženiální umělecké dílo (které mi v jisté soutěži vybojovalo osmigigovou flashku). Jak už jste si zajisté stačili povšimnouti, nejsem žádný velký prozaik. Především mám psaní prózy mnohem méně pod kontrolou - jako by nezáleželo na mě, jestli ji napíšu nebo ne. A neumím ji vypilovat. U básní je to jinak. Je to sice neromantické, ale většinu jich napíšu proto, že je chci napsat.
Mimochodem stále mi nikdo nespočítal perníčky...

Příběh líného kocoura ve stylu Neila Gaimana

29. května 2011 v 19:09 | Iswida
Dnešní rychlovka pro maminku k narozeninám. "Ve stylu" je možná trochu nepatřičné, napsala jsem to opravdu rychle a jsem si vědoma nízké originality a kvality, rozhodně to však je ovlivněné zmíněným autorem. Dále pak tím, že se nám každý slunečný den na plechové střeše přístavku vyhřívá kocour a mě strašně baví ho pozorovat.

Nebeská kancelář

18. června 2010 v 19:50 | Iswida
Tak jo, dávám si předsevzetí, že do konce června bude v každé rubrice aspoň jeden článek (případně umažu rubriky :-D). Takže vám sem rovnou pichnu takovou velice odlehčenou povídku. Vím, že to, že prózu obvykle nepíšu, není dost dobrá výmluva, ale na něco to svést musím, ne?

 
 

Reklama