Kecy okolo

Jen pár věcí...

20. srpna 2013 v 11:57 | Iswida
"I wanna walk inta da sea an neva come back. I wan ta tide to take me outa me an give me someone differen... maybe jus fur a halfhour or so!" (Disco Pigs)

Za prvé: Dnešním dnem počínaje, všichni čtěte Světy literatury. Vážně. Sice teprve začínají, ale je to fakt super. Úžasné články. A bude to jenom lepší a lepší. A skutečnost, že tam nejspíš budu občas psát, nemá s touto propagací vůbec nic společného...

Z druhé: Chytrý telefon je vážně dobrá věc. Ale aplikace Budík Xtreme je dílo naprosto nehumánního, škodolibého, hnusného sadisty. Pokud se hodně nemáte rádi, nabízí vám totiž několik možností, jak se ráno zaručeně vykopat z postele - nebo v mém případě spíš vyhodit mobil z okna. Nejen že si můžete nastavit, že při každém odložení se doba odložení zkrátí, ale také je tu možnost, že pro odložení budete muset opsat poměrně dlouhý kód nebo spočítat matematický příklad. No vážně, na to se mám prostě moc ráda...

Za třetí: Trochu to tady teď zanedbávám. A zítra ráno (v noci, pět ráno je prostě ještě noc) vyrážím s přítelem a foťákem do Budapeště. Takže snad aspoň přivezu pár hezkých fotek. Mezitím: Světy literatury!

Žvásty, knížky a jedna pozvánka

13. února 2013 v 17:35 | Iswida
Nebo spíš v opačném pořadí. Nejdřív bych chtěla všechny Pražáky pozvat na Zelené peří - jak na tohle konkrétní, kde budou mimo jiné představeny verše mé maličkosti, tak na všechna ostatní, protože je vážně skvělé, že něco takového existuje. Platí se tam sice vstup, ale myslím, že to za to stojí. Ono je přeci jen o dost záživnější tu amatérskou poezii slyšet v přednesu Mirka Kováříka a Radka Bláhy, než na nějakém "autorském čtení".

A teď žvásty a komentáře. Jsme téměř na konci zkouškového a za chvilku zase nebudu vědět, co dělat dřív, zatím si ale užívám volna a ležím v knížkách (případně někdy i na knížkách - není nad to si poslintat dobrou poezii). Takže si neodpustím tři rychlokritiky:

Svátky odpočinku

26. prosince 2012 v 1:10 | Iswida
Ani letos si neodpustím vykecávací článek na oslavu konce roku. Komu se články tohoto typu příčí a nezajímají ho malicherné problémy adolescentních dívek, přeji mu hezký zbytek svátků a šťastný nový rok, ale dál ať prosím nečte. Nevím, proč se vždycky v zimě všechno tak vyhrotí. Je to asi tím, že nový školní rok vždycky přinese nové starosti-jenom-v-mé-hlavě, které do Vánoc stihnou tak akorát vykrystalizovat v krizi.

Předzimní melancholie

24. listopadu 2012 v 14:22 | Iswida
Před usnutím myslím na sněhurkovskou zimu
s krví ve tvářích, sněhem a hladovými kosy

v praskání dřeva postele cítím
krystalky pod podrážkou

Město bude v zimě smutné
bez bílých oblouků za oknem,
mraveniště šál a rukavic


Od listopadu 2009 si píšu v počítači deník (v některých obdobích třeba každý druhý den, ale jsou tam mezery třeba i několik týdnů). Ráda si čtu, co jsem dělala předešlé roky v tutéž dobu. A vypadá to, že listopad se vždycky táhne ve znamení únavy a melancholie.

Téma týdne "To, co potřebuji..." dokonale vystihuje, nad čím teď přemýšlím. Když jsem celé ty roky toužila vypadnout z Brodu, někteří mě přesvědčovali, že mi nakonec bude chybět, že si to rychle rozmyslím, až budu bydlet v Praze. Pořád si myslím, že neměli pravdu. Ne proto, že bych si něco nechtěla přiznat. Mám to tu ráda. Nevrátila bych se zpátky na gympl ani za nic. To, co mi chybí, bych časem ztratila, i kdybych nešla na výšku. Chybí mi totiž domov. Je depresivní vědět, že už se to nikdy nevrátí. Že letos snad poprvé nebudu péct pár týdnů před Vánoci perníčky. A že nebudu muset schovávat dárky (až na jeden), protože už nebydlím s lidma, kterým je chci dát. Nevím, jestli kdybych jezdila domů každý víkend, cítila bych se tam pořád jako dřív, ale myslím, že ne. A vlastně to tak asi má být. Jenom bych chtěla, aby to šlo nějak... víc postupně. Vždyť já jsem pořád malá holka, co se těší na Vánoce...

Listí už padá (a za chvilku budeme prosit o čas)

9. listopadu 2012 v 23:04 | Iswida
Názvy měsíců nabývají nových rozměrů - v prosinci odevzdávám pár esejí (první už 4.!), další pak na začátku ledna. S tím, jak rychle postupuju, by ovšem bylo vhodnější slovo "modlinec". Pár věcí, z nichž některé by si zasloužily samostatný článek, ale není čas:

1. Verše v novém layoutu mi utkvěly v paměti z básně Philipa Larkina, který mi teď chvilku bude dělat společnost, a i když jsou jarní, nějak mě v souvislosti s tou dešťovou fotkou jako první napadlo ono "afresh, afresh, afresh".
Do menu jsem přidala položku "Počítadlo slov" - mohlo by to být zajímavé, sledovat, jak rychle jich bude přibývat - a trošku jsem aktualizovala odkazy jinam.

2. Ode dneška jsem členem Autorského klubu. Požádala jsem si o členství hlavně proto, že nemám moc čas a trpělivost na navazování kontaktů věčným obíháním blogů a tohle by mohla být snadnější cesta, jak najít pár spřízněných duší. Články na titulce jsou prostě nespornou výhodou. Myslím, že přes všechny mouchy s sebou členství nese kousek prestiže, i když samozřejmě znám kvalitní blogy, které členy nejsou. Snad se mi teď podaří trochu víc zařadit do blogové společnosti, a třeba se i do něčeho zapojit, když bude čas.

3. Amanda Palmer & The Grand Theft Orchestra v Paláci Akropolis. Nevím, jak slovy popsat, jak moc úžasné to bylo. Dlouho jsem z ničeho nebyla tak nadšená. Jsem naprosto zamilovaná do celé čtveřice - každý zvlášť zajímavý (všichni se věnují hudbě i mimo toto uskupení, každý z nich se stylizuje úplně jinak), dohromady dokonalí. Zpívání do megafonu, přebíhání mezi nástroji během písně, stage dive s dlouhou vlečkou, která nás všechny zakryla, závěrečná píseň z balkónu za spoluúčasti publika a samozřejmě skvělá hudba, i když myslím, že chvilkama nebylo všechno slyšet tak, jak by mohlo. Dokonce pár kousků ještě z dob Dresden Dolls, což mě dostalo úplně. Přiznávám, patřím do davu šílících fanynek (a šáhla jsem si na Amandu! :-D)

Teď se odeberu do postele s Larkinem. Mějte se krásně a dobrou noc.

Praha - kaput lehni

17. října 2012 v 14:42 | Iswida
Jsme rychlí jako vítr. Proháníme se ulicemi a za námi vlají tašky plné knih.1
Jsme všudypřítomní.2
Jsme duchové rodinných alb.3
Jsme studenti Filosofické fakulty University Karlovy.

1 ... Trasa Palach - Celetná. Připravit se, pozor, start!
2 ... od náměstí Jana Palacha po Šporkův palác a ještě dál.
3 ... no vážně, může vůbec nějaký turista na Staromáku pořídit fotku, na které nebude v pozadí rozmrzelý student s rozcuchanými vlasy a kruhy pod očima?

Tak a teď budeš dospělá

9. září 2012 v 18:43 | Iswida
Nejdřív něco k poslechu:


Už několik let netoužím po ničem jiném, než vypadnout z tohoto "malebného městečka" do Prahy a začít konečně žít. Teď je to tady a já najednou závidím Pražákům, že nemusí projít tady tím nedobrovolným osamostatněním.

Další náladový den

2. června 2012 v 18:05 | Iswida
Počasí v posledních dnech kopíruje mou náladu - je velmi, velmi nevyzpytatelné. Pršelo. Taky svítilo sluníčko, ale současně byla hrozná zima, kdykoli na chvilku zalezlo. Jak výstižné.
Jsem prostě na nervy. Už mě přešla větší část pocitů nedobrovolně získaných minulý týden. Nebo už aspoň nejsou tak silné. Ale že by mi bylo dobře, to se taky říct nedá.
A je tu jedna věc, ze které mě asi trefí šlak - přijímačky. Zatímco valná většina lidí si na facebook píše optimistické statusy o tom, že jsou přijatí a mají prázdniny, já jsem ještě nedělala ani ň. Všechny troje písemné mě čekají během tohoto týdne, pokud se podaří, ještě mám ten další týden dvoje ústní. Střídavě panikařím a upadám do melancholie. Většinu dní, které jsem chtěla věnovat učení, jsem prodepkařila a začínám toho litovat.
Komu se podaří mi napsat něco, co mě fakt povzbudí... bude mít dobrý pocit :-D (a ne, "proč ty se nervuješ, ty to dáš v pohodě" fakt nefunguje - nikdo přece nechce vědět, že se od něj automaticky očekává úspěch...)

Zamilovala jsem se do téhle písničky. Dlouho jsem nenarazila na nic tak intenzivního. A já tuhle bohyni (prý Nick Cave v sukni) uslyším živě! Jak já se těším na letošní Rock for People... Už proto stojí za to ty přijímačky přežít.

Postřehy o maturitě

17. dubna 2012 v 21:58 | Iswida
  • Ten člověk (ano, J. M., přesně ty), který mi řekl "přečti si Zaklínače", nese veškerou odpovědnost, pokud neodmaturuju.
  • Čím víc maturitních otázek se zkouší, tím napínavější je děj knihy.
  • Čím víc maturitních otázek se zkouší, tím míň si toho pamatujete.
  • Čím víc maturitních otázek se zkouší, tím víc je vám to jedno (předpokládám, že tato úměra bude narušena u maturity, kde se zkouší vše a jedno mi to moc nebude).
  • Když otevřete sešit a objevíte maturitní otázku, o jejíž existenci jste doteď, tj. měsíc před maturitou, v podstatě ani nevěděli, něco je špatně.
  • Když kromě toho zjistíte, že z té otázky neznáte jediné jméno, něco je hodně špatně a měli byste se začít učit.
  • Nezačínejte číst Ságu o zaklínači chvilku před maturitou.
  • Je technicky nemožné naučit se více než tři otázky v jeden den. Zítra zkouší dvanáct. Přibližně polovinu z nich jsem aspoň četla.
  • Všeobecně platí cyklus: Přečtu si otázku. Mám dojem, že z ní něco i vím. Přečtu si další otázku. Zjistím, že z předešlé si pamatuju prd. Následují dva různé postupy podle míry mé špatné nálady - buď je mi to jedno a začnu číst třetí otázku, nebo si vrátím k první. Pokud se vrátím k první, během jejího čtení zapomenu druhou.
  • Z toho vyplývá, že stejně tak dobře bych mohla číst dvě otázky pořád dokola a neuměla bych pořád nic.
  • Pozoruji na sobě určité změny: bezdůvodně se směju nebo jsem naopak protivná, začala jsem se zajímat o drby, projevuji velkou přízeň žánru fantasy, kousání kůže kolem nehtů dosahuje takové míry, že za chvilku budu cinkat kostičkama o klávesnici.
  • Sleduji také vynikající vývoj v oblasti prokrastinace.
  • Také dochází k velkému rozvoji krátkodobé paměti - pořád se zkracuje (jinak řečeno už za pět minut nevím, co mi někdo říkal, o nějakých maturitních otázkách ani nemluvě), a také se stává velmi vybíravou - systematicky vytlačuje zdánlivě neužitečné informace. V tomto bodě bych ráda doporučila své dlouhodobé paměti, aby se inspirovala a začala se prodlužovat!
  • Čím víc se nás učitelé snaží vynervovat, tím víc mi celá maturita připadá jako neskutečná komedie.
  • Vybrousila jsem své metody improvizace. V podstatě je zakládám na tom, že čím víc toho řeknu, tím míň toho musím říct.

S knížkou do postele

7. března 2012 v 20:34 | Iswida
Asi jsem fakt magor, ale opravdu odpočívám od čtení toho, co musím, čtením toho, co nemusím. Vlastně spíše toho, co bych jenom "měla", protože zase úplně vybočit z anglické literatury nebo dramatu si netroufám (až na výjimky).
Zajímalo by mě, jaká nadpřirozená síla sešle na člověka, který chce přibrat, dvě střevní chřipky během pár měsíců. Ale nijak zvlášť mě netrápí, že mám oraženou omluvenku bez datumu. Pár dní doma a hned mám čas se něco i naučit. Takže pár poznámek k velice různorodé náplni posledních pár dní:

1. Dočetla jsem Emmu od Austenové (anglicky) a jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla. Užila jsem si ji mnohem víc, než jsem čekala. Připadá mi jako lepší, propracovanější dílo než Pýcha a předsudek (už kvůli mé nedůvěře ke všemu, kde jsou moc dokonalé postavy a příliš romantiky). Rozhodně se Emma může pochlubit skvěle vytvořenými charaktery a dialogy. Jednotnou zápletku sice postrádá, ale to já beru spíš jako plus (ačkoli je i díky tomu filmová verze poměrně úděsná). Navíc se mi hrozně líbí hlavní postava - právě proto, že ji čtenář nemůže mít moc rád, že je to v podstatě tak trochu rozmazlený spratek (vzhledem k ostatním postavám se není čemu divit). Zato pana Knightleyho prostě musí milovat každý...

2. Spirála - Džundži Itó (varianta Junji Ito se mi ovšem líbí víc). Třídílná hororová manga. Úžasně nakreslená. První díl mi připadal docela divný - něco jako "město prokleté spirálou, co to proboha je?" (a nemohla jsem si zvyknout na čtení naopak, takže jsem přečetla pravou stránku, levou stránku a znovu pravou stránku). Druhý díl je poněkud hororovější a povedlo se mu zbavit mě pochybností, i když trochu divné je to celé. A třetí díl je naprosto skvělým vyvrcholením.

3. Ovšem Sandmanovi se žádný jiný komiks nevyrovná. Vlastně sem nepatří - je to už víc jak pár dní, co jsem se konečně po dlouhém čekání dostala k devátému dílu - Blahovolné. Zblblá školou jsem dokonce v pondělí naprosto vážně přemýšlela nad ontologickými otázkami v tomto úžasném díle. Asi si ho celého přečtu znovu - s celou tou mystičností, krutostí, gaimanovitostí... Ráda bych přišla na to, proč přesně ho mám tak ráda.

4. Smutek sluší Elektře - Eugéne O'Neill. To asi není třeba komentoval. Ne že by mě to zrovna nadchlo, ale zajímavé čtení to rozhodně je.

5. Jakub Čermák - Padavčata. Verše bohaté na metafory a přirovnání (někdy až moc). Zaujal mě, ale neokouzlil, snad příště. Rozhodně ale patří k tomu lepšímu, co ze současné poezie zatím znám.

Titulek článku nesmí být prázdný.

26. února 2012 v 19:54 | Iswida
Ačkoli většinou prázdný je, i když ho náhodou vymyslím. Možná kdyby zde bylo také upozornění, že text článku nesmí být prázdný... No. Radši nic. Také jsem před pár lety objevila psaní a myslela si, že je to publikovatelné. Později jsem si tím už tak jistá nebyla, ale stejně jsem to zveřejňovala. Teď se snažím dobrat objektivního názoru na mé psaní a zatím to vypadá, že se ho nedočkám.
Ano, správně, další článek, který není třeba číst.

Zase jednou...

15. února 2012 v 21:20 | Iswida
... mám dneska potřebu do všeho kecat (a koupila jsem si naprosto fantastické velké černé brýle a nemůžu se dočkat, až mi do nich vsadí skla).

1. Tento článek jsem si dnes přečetla, když jsem konečně o půl páté přišla domů, a poměrně mě zaujal. Jistě, připadá mi úsměvné, jak si někteří lidé nárokují titul "spisovatel" naprosto za nic. A nijak zvlášť mě netrápí, že pro toho zvláštního živočicha píšícího a blogujícího neexistuje dost výstižný název (aspoň jak se zdá, já jsem si se slovem pisálek zatím vždycky vystačila). Přiznám se, že jsem článek nečetla celý, ale pouze metodou, pro kterou je v angličtině krásné slovo "skim" (a kterou teď využívám při pokusech prokousat se téměř devítisetstránkovou knihou Dějiny divadla). A taky vím, že hlavní poselství článku je v něčem jiném. Zrovna včera jsem ale nad podobnými tématy přemýšlela, takže:
Možná jsem naivní, ale opravdu věřím tomu, že literatura pořád má určitou moc. Že pořád ještě je co napsat. Že se pořád ještě dá někoho ovlivnit. Že sice vychází nechutné množství knih, ale to souvisí s dobou, naše generace je zvyklá na strašnou spoustu informací a já jsem za to ráda. Špatné knihy vznikaly vždycky, ale nebylo tak snadné je vydat, jak je tomu dnes. Navíc je těžké najít objektivní kritiku - literární servery jsou dostačující jen v začátcích a najít někoho ochotného a dostatečně způsobilého je problém. Literární kritika není vidět, pokud za to vůbec stojí - a právě ona by měla kvalitu literatury zachraňovat. Každopádně vnímání lidí se díky internetu opravdu mění a chce to trochu času, aby se tomu kultura přizpůsobila a našla si způsoby, jak právě toho množství informací využít k tomu, aby oddělila zrno od plev.
Nejvíc mě ale vždycky trápí věta "vše už bylo napsáno". Nemůžu s ní souhlasit už proto, co dělám. Nemůže s ní souhlasit ani nikdo jiný, kdo stále nenašel dokonalé vyjádření všech radostí a strastí. Jsou věci, které byly prozatím vyjádřeny jen naprosto nedostatečně. Například vidím budoucnost v ženské poezii. Nevím, jak to vypadá v současné světové poezii, ta ke mně moc nemá šanci proniknout, ale v té české se jí teď objevuje poměrně hodně a já jsem zatím nenašla takovou, která by to dokázala dostatečně dobře vystihnout. Navíc - podívejte se kolem sebe. Copak vám připadá svět stejný? Lidé se nemění, ale na základě tohoto zjištění by byla literatura vyčerpaná už strašně dávno. Jenom za těch deset let, které si jakž takž pamatuju, se toho hodně změnilo. Umění má kam růst - nejen literatura. Některé pokusy najít něco nového sice sama považuju za zoufalé (hudbu bez tónu, obrazy bez malby...), ale v mém naivním mozku stále existuje víra, že ještě nebylo řečeno zdaleka vše - a také že ještě zdaleka nebyly vyčerpány způsoby, jak to říct.

2. Jelikož se mám učit na dvě písemky a hromadu maturitních otázek, samozřejmě tím moje brouzdání po internetu neskončilo. Pokračovala jsem tímto článkem. Předpokládám, že všichni dva lidi, co tento článek čtou, mají se školou bohaté zkušenosti a nemusím se tedy vyjadřovat k tomu, jak velká hovadina to je. Můj bratr má na osmiletém gymplu v rámci nových osnov předmět "člověk a svět práce", který je založen na podobné ideji "učme děti pomocí praktického života". Nenaučí se tam nic, ale zato mu to zabírá čas na předměty, které by mu k něčemu mohly být.
Tento článek způsobil věc, se kterou se u mě mé okolí setkává poměrně často - půlhodinový monolog o českém školství. Bohužel (rozhodně ne pro vás) se mi nejspíš nepodaří jej celý rekonstruovat, ale aspoň základní body zmíním:
Jenom co jsem se dostatečně vynadávala ve smyslu "pořád mě víc zajímá obsah abstraktního čtverce než ekonomické využití konkrétní popelnice", pustila jsem se dál. Možná je radikální nazvat to "vzdělávacím komunismem", ale přesně tak mi to poslední dobou připadá - snaha ze vzdělání udělat něco jednoduchého, co bude všechny bavit. Radši ať všichni ví málo, než aby někdo věděl hodně. Tohle patří na první stupeň základní školy, možná ještě částečně na druhý, ale rozhodně ne na gympl. (Toto přeskočení na středoškolské vzdělání už nesouvisí ani tak s článkem, jako spíš všeobecně se snahami v dnešním školství.)
Kam má jít člověk, který se fakt chce něco naučit, opravdu má zájem intenzivně studovat, jít na vysokou školu a pak se nejlépe vystudovaným oborem i živit? Neměla by být gympl tak trochu výběrová škola? Asi sotva by s tímhle souhlasili všichni, co teď na gymplu jsou, a to by bylo jedině dobře. Pak by tam aspoň nelezl každý idiot a - překvapivě! - by pak taky nešel každý blbec na vysokou. Prostě kdo nemá zájem o podrobnější vzdělání, ať jde na soš a pak na voš, pro mě za mě. Ale co my uděláme? Zavedeme státní maturity, abychom ztížili učňákům zaměření na jeden obor a abychom snížili úroveň gymnázií. To si fakt hodně pomůžeme. Pak půjde určitě na výšku jenom ten, koho to opravdu zajímá... (sakrasmus - jen pro jistotu). A jak to vyřešíme? Zavedeme školné! Sice pak rozhodně nepůjdou studovat ti nejlepší, ale rozhodně jich bude míň, tak co.
Vemte si už ty kecy ve volitelných předmětech - "já vím, že vás to asi nebaví" nebo "dneska už skončíme, aby toho nebylo moc". Třeba já jsem si ty předměty vybrala právě proto, aby toho bylo moc. Chci to vědět. (Jasně že nadávám, když se to mám učit. Ale jsem ráda. Protože vím, že si z toho něco zapamatuju. Lituji, že jsem se toho za ty roky nenaučila mnohem víc - protože teď vím, že by to šlo. Systém "uč se zpaměti" v dnešním školství určitě není ideální a potřebuje změnu, ale rozhodně je účinnější než žvásty rádobyzeživota.) A opět narážíme na to, že ne všichni to berou takto. Otázkou je, kolik lidí by šlo na gympl, kdyby se toto od nich předpokládalo - ale i když už vyloučíme možnost gymnázia zefektivnit (méně času, více vědomostí, více samostudia, které je někdo ochotný ocenit; tohle je jenom šaškárna, která nás připravuje o mládí), proč z nich proboha někdo chce dělat --- (nemám slov).

Tak nevím, jestli tento monolog není ve výsledku delší a vášnivější, než ten původní :-D Ráda si přečtu vaše komentáře.

Ještě k jedné věci jsem se chtěla původně vyjádřit - k tomu, jak ze sebe v dnešní době všichni dělají drsné cyniky. Ale o tom třeba zas někdy příště.

Zanadávejte si, uleví se vám

10. ledna 2012 v 15:03 | Iswida
Přeji si, aby mi každý, kdo to čte, do komentářů napsal aspoň jednu věc, nad kterou v poslední době kroutil hlavou.

Já mám pro dnešek hned dvě:
1. Když sleduji písemný projev svých vrstevníků, kroutím hlavou často. Dnes jsem si zakroutila nad komentářem "výbornost..;-)" (celá citace). Na nadužívání slova "dokonalost" v podobných situacích jsem si už celkem zvykla. Stále bych ale dala přednost vyjádření "to je výborné/dokonalé" nebo aspoň "výborné/dokonalé/". Ta fotka není výbornost. Je výborná. A baví mě to pořád rozebírat, i když je to úplně jedno :-D

2. Dnes k nám do francouzštiny přišel pan školník. Nejspíš mu předtím byl někdo vynadat, že netopí, protože na nás spustil, jestli je nám zima. V ten moment nebyla, což se o zbytku dne ovšem říct nedá. Chvilku jsme s ním o tom diskutovaly (bylo přítomno pouze asi pět děvčat), ačkoli nás vlastně moc nevnímal. Pak odešel.
Vrátil se za chvíli s teploměrem a s tvrzením, že na chodbě je 17,5 stupně a ve dotyčné třídě přibližně 19,5, že se mu to zdá dost a je to podle normy. Vyjádřila jsem svou pochybnost nad výsledky měření v jiných částech školy, kde se pravidelně tvoří hloučky studentů kolem topení a dokonce i mužská populace se obléká do zimní bundy. Neboť nám v oněch 19,5 stupních opravdu bylo teplo, dovoluji si tvrdit, že minimálně jeden z důvodů, proč nemám ráda naši školu, je objektivní...

To byl zase rok...

30. prosince 2011 v 11:36 | Iswida
Letos si ten děsně sentimentální bilanční článek prostě neodpustím, ačkoli stejně nepředpokládám, že by ho četl někdo, koho se týká. Některé věci jsem ani na internet původně vytahovat nechtěla, ale je to můj blog, sakra, kam už bych to jinam měla psát...
Pro ty, co tén výlev číst nechtějí: Přeji vám, abyste 30. prosince 2012 seděli s nohama na stole, vybírali si z několika úžasných možností strávení Silvestra a říkali si "to byl fakt úžasný rok". Ať vám všechno vychází, a když ne, ať máte dost síly bojovat.

Ať žijí speciální vánoční perníčky!

17. prosince 2011 v 23:44 | Iswida
Kdo mi je spočítá, má u mě drabble!
Od začátku prosince jsem kromě perníčků, rozčilování se kvůli zvaní na stužkáč a stužkáči samotnému a depkaření vlastně vůbec nic neudělala. Veškeré mé veršovací schopnosti jsem spotřebovala na slib, písničku a podobné hňupiny. Jsem otrávená a strašně osamělá. Hrozně se bojím. Včera jsem po dlouhém období neustále se navracející naděje prošla krutou deziluzí, zapomněla jsem ve vlaku svou oblíbenou vlastnoručně šitou červenou čepici, zmokla a nachladila se, přibližně dvě hodiny probrečela, vzpomínala na poslední tří roky, depkařila ještě víc a marně se snažila přijít na to, co jsem ještě neposrala a proč vlastně nejsem úplně zbytečná. Vím, že to zní jako fňukání třináctileté sebelítostivé holky, ale já tentokrát fakt doufám, že mě v tom krku začne bolet ještě víc a já nebudu muset pár dní s nikým mluvit. A prosímvás, hlavně mi sem nepište takové ptákoviny jako že mám vás nebo že jste na tom stejně. To je mi k ničemu. Já prostě potřebuju jednou za čas z očí do očí mluvit s někým, s kým nespím, aniž by mi pak řekl, že "ho mám pro doplnění" nebo aniž by se na mě vysral, protože "mají jinou významnou návštěvu" (kterou mimochodem vidí mnohem častěji a ano, prachsprostě závidím).

Teď jsem vám ale hlavně chtěla ukázat perníčky. Připomínám, kdo mi je spočítá, může mi zadat téma na drabble.






Confused

6. listopadu 2011 v 21:01 | Iswida
Jsem zašroubovaná. Ani nevím, jestli je mi mizerně, asi je to jenom nějaká divná melancholie. Nestíhám. A místo abych s tím něco dělala, apaticky zírám na seriály. Je možné, že se nikdy nezměním natolik, abych se v různě tvarovaných křivkách stále nevracela do tohoto bodu? Myslím, že dnes jsou nejvhodnější cizí slova:

"Mé srdce, řekni mi, co je to pro nás krev,
co je to tisíc vražd, co je to troud a prach,
co je to vzteklý křik, co je to ďáblův hněv,
jenž zvrací všechen řád; slyš vítr na troskách"

Arthur Rimbaud

"Jsi na mé cestě voda, nebo žízeň?"

prý Machado, minimálně část návštěvníků ví, že jsem to našla ve Smuténce

"Cokoli jsem to ztratil, pro cokoli jsem to plakal,
bylo divoké, nežné, s temnýma očkama,
která mě potají milovala."

James Wright

Může člověk pochybovat úplně o všem? Protože já pochybuju.

Historie jednoho podzimu

14. října 2011 v 19:58 | Iswida
Loni jsem si říkala, že narozdíl od předchozích let opravdu nemám čas. Letos si říkám, co bych jen dala za tolik času, kolik jsem měla loni.
Poslední měsíc byl nezvykle akční. Tak v bodech. A k poslechu má záříjová posedlost:


Tak málo času na všechny vrtochy

22. června 2011 v 18:49 | Iswida
Chtěla jsem napsat několik článků o různých věcech: o vodě, o pohlednicích, které posílám a dostávám, o hře Pokoj, na které jsem v pondělí byla... a nakonec skončím u takové banality jako je "sory, nemám čas, tak v bodech":

  • Voda... nebyla tak hrozná, jak jsem se bála. Lépe řečeno mi na ní nakonec vadily úplně jiné věci, než kterých jsem se bála. Přesto - pokud se ještě někdy v životě na řeku vypravím, určitě to bude s lidmi, které mám ráda a bez plánu trasy.
  • Co bylo na celé vodě nejvíce pozitivní - Český Krumlov je nádherné město, jednou se tam vrátím a projdu si ho pořádně. Zatím z něj mám jen několik pohlednic, které poputují do světa. Stejně tak z Českých Budějovic.
  • Dostala jsem už čtyři pohlednice *dme se pýchou* - z Arizony, z Nizozemí, z Canady a dnes ze Španělska. Až se mi bude chtít, ukážu vám je, jsou vážně kouzelné.
  • Když jsme s mamkou v časopise četli článek o hře Pokoj, učinily jsme jedno z těch rychlých rozhodnutí (takových těch, kde čas a peníze nehrají roli) a koupily si lístky. A tak jsme jely v pondělí do Brna do divadla. Rozhodně to stálo za to. Je to černá komedie představující vlastně konkurz o věčný klid po smrti (kterého se účastní Edith Piaf, Marilyn Monroe, Isadora Duncan, Virginia Woolf a Toyen). Je skvěle vizuálně zpracovaná a myslím, že i charaktery ztvárněných osobností jsou poměrně dobře vystihnuté.
  • Ráda bych se o předchozím bodě rozepsala víc, ale bohužel jsem sobec - dnes jsem si půjčila pět dílů Sandmana naráz (musela jsem prostě využít toho, že výjimečně nebyl půjčený) a nehodlám mu odolávat už ani pět minut.
  • Jsem otrávená z nutnosti trčet ve škole, i když tam neděláme nic. Nemám to ráda. Občas mám pocit, že má odpověď na argument "to by ses radši učila" opravdu zní ano. Jenže my se učíme už jen v matice a v biologii, a z toho člověk právě nadšený není.
Mějte se hezky, vážení. Až se mi bude chtít, přijdu po té dlouhé odmlce i s nějakým smysluplným článkem. Možná.

Deníčkoidní bláboly

13. května 2011 v 21:33 | Iswida
K poslechu dnes jedině Sheryl Crow. Nějak jsem se do ní zbláznila.


Dnes... jsem se opět neučila, opět jsem nic nenapsala, opět jsem nic nepřečetla a opět jsem se neposunula ani o písmenko dál v seminárce (na Minimalismus, Sebevraždy už mám i odprezentované).
Ale na něco jsem přišla. Na něco, co je vlastně děsně jednoduché - já se prostě nudím. Proto to všechno*. Sedět doma mě ubíjí, potřebuju sdílet, ale sedět v hospodě s lidma, z nichž půlka jenom chlastá a druhá půlka za chvilku odejde, to mě unavuje snad ještě víc. Kouzlo společného nicnedělání už celkem vyprchává.
Připadám si jako pokrytec - po tom, jak jsem na začátku roku byla šťastná. Já nevím, jestli to bylo jiné, nebo jsem to neviděla, nebo mi to stačilo... Ano, aspoň jednu věc mi lidé vyčítají právem: opravdu jsem věčně nespokojená.
Musím si změnit design. Zjistila jsem, že se na každém počítači zobrazuje jinak a štve mě to. Nechce mi někdo nějaký vytvořit? Já jsem líná.

Znáte TOTEM? Už jsem se na něj párkrát dívala, ale nerada prozkoumávám větší servery. Ale nedávno jsem dostala chuť se zas někde objevit a Poeta mi už připadá moc malý. Takže dneska celý večer proklikávám Totem a je mi velice sympatický. Ještě chvilku počkám, budu sledovat, a pak možná zkusím, jak moc na prdel tam mé verše dostanou.

*

O hyperaktivní zpívající (a nachlazené) světlušce

16. ledna 2011 v 15:51 | Iswida
Dlouho tu nebyl sebestředný vykecávací článek, co? Ne, dobře, kecám. Každý můj článek je sebestředný a vykecávací, proto mám blog...
Ačkoli to tak nevypadá, mé odhodlání psát každý den zatím nepolevilo - ale druhá obava, ta týkající se kvality, se naplňuje. Tak trochu to souvisí s nadpisem, ono se totiž člověku fakt líp píše, když je smutný.
Anyway, začínám si připadat trochu jako blázen (trochu? vážně jen trochu?). Teď zrovna kvůli knížkám. Když vejdete do mého pokoje, po levé straně je skříňka na oblečení. Když ji otevřete, najdete polici plnou knížek. Před vámi se nachází psací stůl, z poloviny zaskládaný knížkami. Napravo od psacího stolu visí polička s knížkami a vedle ní se pak u pravé stěny nachází knihovna. Při prohlídce pokoje se ale dívejte pod nohy, mohli byste zakopnout o knížku, obzvlášť nebezpečná je ta hromada u postele...
Víkend by měl mít aspoň pět dní. Dva na "volnočasové aktivity", dva na čtení a jeden na to, abychom se psychicky připravili na pondělí.
Ale abych jenom nekecala, podělím se s vámi o "překlad" Modlitby kamene. Nejsem s ním moc spokojená, ale chtěla jsem to zkusit. Původní verzi snad znáte - google to jistí.

MODLITBA KAMENE

Kámen promluvil
skřípal a klel a duněl a chtěl
pocítit jednou-jednou tep!
Má vůbec naději?
Věčnost! Tak zbožňovaná tak krutá
Vykřesej a daruj života dech
tomu kdo puká kdo prosí-prosí
Nehybný,
promluvil jsi! Zázrak! Věčnost!

...and a happy new year

31. prosince 2010 v 13:14 | Iswida
Loni touto dobou jsem si přála především aby rok 2010 byl klidnější než ten předchozí. Ne že by se dal označit za vysloveně klidný nebo nějak extrémně šťastný, rozhodně to ale byl hezký rok a přání by se dalo označit za vyplněné. Přesto mám tak nějak pocit, že potřebuju něco změnit. Takže zatímco každý rok si dávám pouze předsevzetí dodržovat předsevzetí, která si dám během roku, letos udělám výjimku. Zkusím, co se stane, když se přestanu řídit rozumem. Takže si teď a tady slibuji, že v roce 2011 nebudu sedět doma (i když fakt netuším, jak to udělám a jestli to po osmnácti letech vůbec ještě jde).

A teď ještě jedna důležitá věc: Mí drazí (neexistující) čtenáří, přeji vám, aby se vám v roce 2011 dařilo, aby vás múza provázela, zkrátka abyste byli šťastní. Dala bych vám sem k tomu nějakou kýčovitou pohlednici, ale bude vám muset stačit má Silvestrovská růže.

A sníh nám opět na Vánoce roztál.

23. prosince 2010 v 18:32 | Iswida
Nemůžu se zbavit dojmu, že jsou ty Vánoce nějak moc často. Vůbec mi to nepřipadá jako rok. Zajímavé je, že období mezi dvěma letními prázdninami mi připadá mnohem delší. Takže naprosto logicky jsou Vánoce častěji než léto...
Konec roku je to ale rozhodně zajímavý. Obzvlášť po té dlouhé společenské (a v podstatě i citové) nečinnosti je to velký šok. Jenom si musím dát pozor, co budu vyvádět prvního ledna - jak na Nový rok, tak pocelý rok je totiž jedna ze dvou pranostik (nebo rčení nebo whatever it is), kterým celkem i věřím - vzhledem k minulým letem (další je Kateřina na ledě, Vánoce na blátě, což se nám letos také hezky plní).

Jak si budete užívat prázdniny? Já hodlám lenošit. A to pořádně. Ani mě nenapadne sportovat nebo se nedej bože učit. Ne že bych si to zasloužila, ale připadá mi to jako nejlepší možný plán.

Přeji vám opravdu krásné Vánoce plné štěstí. Nový rok si nechám na další článek. (ach bože, zase bude rekapitulovat...)

Tak zas jednou v bodech, ne?

28. listopadu 2010 v 14:50 | Iswida
  1. Přesně 2. 11. 2009 jsem si začala psát v notebooku něco jako deník (ale pššt, je to tajemství, deník je pro mě přece něco směšného a podřadného :-D), takže mám teď skvělou možnost srovnání tohoto roku s loňským.
  2. Vzhledem k tomuto srovnání jsem usoudila, že nemá cenu si stěžovat na nedostatek energie, tvůrčí neschopnost, pocit bezcennosti atd., neboť je to zřejmě prostě normální. Přesto mě to stejně jako loni vytáčí.
  3. Je neuvěřitelné, že jsem tak strašně dlouho neposlouchala Doors :-D Právě mi to zlepšuje náladu a asi si zase pustím When you're strange.
  4. Téměř tři měsíce jsem četla pouze knihy k referátu, semiárce a sočce. Po zhlédnutí Pottera sedmičky jsem ale dostala hroznou chuť si ho přečíst a řekla jsem si, proč vlastně ne? Takže jsem ho přečetla za několik nocí a tak nějak se mi ulevilo. Sice pořád platí, že nestíhám a potřebuju organizaci, ale v depresi stejně nic neudělám, tak co...
  5. Neuvěřitelně mě znervózňuje vánoční výzdoba. Já ještě nemám čas na Vánoce, nemám vymyšlené dárky (kde jsou ty časy, kdy jsem je měla už v půlce listopadu koupené), nemám hotovou práci a nemám nejmenší chuť zase psát všechny ty předvánoční písemky.
  6. Ještě k Potterovi. Ty knížky jsou stylisticky tak jednoduché, až je to směšné. Ale něco v tom je. Zase jsem si připomněla, jaké to je číst Pottera dlouho do noci a nebýt schopná se od toho odlepit, i když vím, že za nějaké čtyři hodiny vstávám...
  7. Mohla bych vám sem dát nějaké povídání o nějaké knížce nebo filmu. To je asi tak vše. Jak už jsem říkala, listopad je pro mě asi všeobecně neplodný. A v prosinci nebude čas.
  8. Bylo směšné očekávat, že když jsem si za šest let nezvykla na nás gympl, zvyknu si na to, že je R. v Praze. Nesu to (obojí) snad čím dál tím hůř.
  9. To by bylo tak vše. Užívejte života, čtěte, pište, kreslete a nenechte se ubít.

Don't know...

12. října 2010 v 19:32 | Iswida
Během posledního týdne nebo možná i dvou jsem si několikrát říkala, že "o tom napíšu" - problém je v tom, že už o pět minut později jsem nevěděla o čem. Vinu na tom nesou jako obvykle škola a pocit, že mi všechno pomalu mizí. A přitom vím, že to tak není. Mizí to sakra rychle. (a vzhledem k tomu, že se tohoto mizení také týká většina mé současné psané tvorby, myslím, že vám ani nebude moc vadit, když ji sem nedám.)

Jednu věc si ale pamatuju. Jde o to, jak lidé (resp. obyčejní lidé) většinou reagují na mou tvorbu. Zjistila jsem totiž, že jen málo lidí mě překvapí.
Většina lidí mi s omluvným úsměvem oznámí, že se jim má poezie nelíbí, že to není jejich šálek čaje a tak. Pokud se k tomu nepřiznají, prostě řeknou, že je to zajímavé. Slovo zajímavé je vůbec velice praktické, skryje se za něj divné, nenormální, nechápu to, ale i originální a dobré.
Zajímavější ale je, na co se lidi ptají:
Nejčastějším dotazem je "jak tě to napadlo" - upřímně, to myslíte vážně?, pak "proč jsi to takhle napsala" - protože to byl v ten moment jediný možný způsob, jak to říct, proč asi... Proč je obecně oblíbené slovo, ale řekla bych, že většina umění nemá důvod.
Nepřestane mě však překvapovat otázka, kterou mi často pokládá můj drahý: "co to má vyjadřovat?" (není blbej, chlapec) Ta jediná mi snad připadá adekvátní. Ano, umění, alespoň tedy pro mě, je způsob vyjádření a neexistuje tedy proč a jak. Jenom co.

Jinak jsem se pokusila udělat si aspoň náčrt časového plánu pro dlouhodobější činnosti. Vzhledem k tomu, že místo, abych se ho držela, tu píšu článek, asi to nebude fungovat. Každopádně to množství knížek, které chci (resp. musím, pokud chci udělat to, co udělat chci) tak do dvou měsíců přečíst, se zdá být lehce nezvládnutelné...

A ještě o něčem jsem se chtěla zmínit - byla jsem na koncertě Joe Cockera. Úžasný starší pán. Ta hudba je tvořena z mnoha složek, které jsou samy o sobě dokonalé a dohromady tvoří naprosto fascinující celek... Vážně jsem si to užila. Dokonce jsem si pak pár dní připadala úžasně spokojená a klidná. Asi fakt měknu, ale já ty hluboké chrapláky prostě miluju...

P.S. Vzhledem k tomu, že jsem dnes zkrátila své vlasy asi o třicet centimetrů, možná v blízké době (resp. až nebudu líná a nafotím to) opět podlehnu svému narcisismu a dám sem pár fotek...

*neartikulovaný výkřik*

17. září 2010 v 16:50 | Iswida
Jsem unavenáunavenáunavenáunavenáunavená. Ani ne tak fyzicky. Nechce se mi spát. Ale... Jsou tu jisté na nervy jdoucí skutečnosti, jedna dokonce infarkt téměř způsobující, ale to je fuk. Nejvíc mě štve, že tolik času trávím ve škole naprosto zbytečně, protože to, co nás naučí ti profesoři, které máme, bych se naučila za deset minut doma sama. Dokonce i radost ze seminářů mi kazí fakt, že o výtvarném umění nic nevím a na SVS mám profesorku, kterou jsem nechtěla, takže do něj chodím dvakrát... Ale já prostě chci vědět těch pár vět navíc, i když tam kvůli tomu většinu dvouhodinovky znudeně sedím.

Nečetli jste někdo náhodou Huxleyho Ostrov? Blížím se k polovině a mám strašnou chuť s tím seknout. Ne že by mě to přímo nebavilo, ale pokud je druhá půlka furt stejná, což předpokládám... Nic proti utopii, i když mě ta dokonalost lehce irituje. Nic proti rozvleklým filozofickým monologům v knížkách. Ale tohle je na mě příliš.

Co se tvorby týče, můžu vám nabídnout:
a) stýskací žvásty, melancholické kecy a nedopsané písničky z umění psaného
b) další kresby ze školy a akvarelovýma pastelkama kreslenou Ofélii, se kterou vůbec nejsem spokojená, protože nemám ráda barevné kreslení, nejde mi to a navíc z té oranžové vznikla po namočení žlutá...
c) podobný článek

Ano, vážně mě kreslení začalo bavit. Ale co už taky v té škole sedm hodin denně dělat, že...
Zjistila jsem, že kreslím stejně jako píšu: je to malé, nedokonalé, ale vždycky jsem aspoň s malým kouskem spokojená...
 
 

Reklama