Básně

(vlnky na šále)

5. října 2013 v 17:49 | Iswida
(měla bych víc psát... si říkám už několik let. taková... ehm, trochu frustrovaná báseň)

*

desítky mořských
vlnek
na šále
stovky barevných
vlnek
na šále
přílivem vyhání
pavouky z rohů

požírají
kusy vlny
namáčí si
štíhlé nožky

předou předou
vyplétají
tenká duha
vzorky světů
obalují
tiše rohy
až pomalu
začíná světlo slábnout
jak se prostor okna zužuje
ve dveřích roste krásná barevná zeď
měkká hebká čím dál tím duhovější jako ilustrace z dětské knížky
loví mě pomalu ale
nakonec se pokoj zmenší na malé kolečko se mnou v černé mikině stočenou do klubíčka mezi tím barevným rájem rozklepanou jako by to kolem nevypadalo úplně božsky
ani nebudu volat o pomoc jen ustrašeně kňourat i když by stačilo jen zatáhnout za konec a párat
nakonec se pokoj zmenší na malé kolečko a já
budu muset zadržet dech abych se sem vešla mezi všechny ty kouzelné postavičky co umí tančit po provaze tenkém jako pavučina
ale pak se mě ti lidé stejně dotknou pohledy jim ztvrdnout
konec klubíčka kdyby se mi tak netřepaly ruce

párejte

.

Nebeské nálady

18. září 2013 v 10:07 | Iswida
Aktuálně. Prosimvás, utěšte ho někdo, já už mám toho deště fakt plné zuby...

*

myslím že se nebe dalo
na alkohol
a teď z toho má prostě chudák depky

beztak mě máte rádi akorát tak když
se na vás usmívám
to jsem vám dobrý co když mám
dobrou náladu
ale víte vy co já se vám na to můžu
vysrat fakt se vám na to můžu
vysrat!

ožralý jak doga bulí nám na rameni chudák

víte já mám taky svoje
problémy
vy si myslíte že je to prdel si tenhle flek
udržet? dyť makám furt prostě
furt potřebujeme nebe!
fakt si jako myslíte že je prdel
si tenhle flek udržet?
nespadnout?

.

Tenisky

10. září 2013 v 0:06 | Iswida
Pozn. Má báseň Zábradlí byla otištěna v Tvaru a náhodou je zrovna i v té části, co je vystavená na internetu.

(obávám se, že čím jsem starší, tím větší mám zálibu v hovadinách. někdy mám pocit, že teprve teď mám odvahu být dětinská a naivní, tak to doháním za všechny předešlé roky.)

*

Měl tolik výřečné srdce
až se mu tenisky s vyplazenými jazyky posmívaly
že si s ním šeptem povídal

(Když se na svět díváte zespodu
a jste náhodou spíše do sucha
nutně za vším vidíte modré nebe
a to se pak šklebíte
na všechny
co se tak směšně trápí hovory se srdcem)

.

Milostná báseň v próze

3. září 2013 v 16:22 | Iswida
Noční dílko - z větší části. Jen takový malý, jednoduchý střípek.

*

Zavřela okno, aby si zabránila proměnit se v můru a letět za ním, až by ji křídla bolela.
"Tolik milostných básní si ani nezasloužíš!" Jen toto mu řekla do telefonu.
Nedala se tentokrát zviklat k tomu prapůvodnímu něčemu, co mezi nimi bylo.
Z rukou se jí odlupovaly poslední molekuly jeho včerejší vůně.
(Snad by mohla nějakou vyčuchat z jeho hlasu v telefonu - ale ne, řekla si přece, že mu zpátky nezavolá.)
Zhluboka nasála; cítila, jak látka putuje drobnými elektrickými výboji přes mozek až do prstů.
Nechala ruku klesnout dolů a zlehka se pohladila po rozkroku. Cítila sílu, která jí svírala krk; je toho třeba tolik říct.
Lačně se natáhla po prázdném listu.

S výhledem na krajinu

11. srpna 2013 v 21:28 | Iswida
(Najednou se toho v podstatě bez mého přičinění děje tolik... A mně je vlastně opravdu fajn. I když to asi není úplně ideální. A taky se teď cítím nějak jistější v psaní - ne že bych psala líp nebo víc, ale zdá se mi, že u toho míň zakopávám.)

*

řekla jsem: "že se nestydí!"
ale vlastně jsem opravdu jen myslela na to
že by tomu výhledu prospěla trocha červené

kdybych měla štětec
zatvářila bych se opravdu vážně a udělala tečku právě tam
nad ty stromy

ty by ses ptal, co to je
já bych krčila rameny

zapomněla bych tam paletu (znáš mě)
a zítra by v trávě svítily barevné louže

ale tohle není tak úplně to, co jsem ti chtěla říct

.

Zakopnout

29. července 2013 v 14:22 | Iswida
Měla bych k tomu napsat nějaký perex, už proto, že nemám ráda, když se na úvodní stránce blog.cz zobrazí prvních pár veršů, ale je mi nějak moc horko na žvanění. Inspirace je zřejmá a je to vlastně dost jednoduché, ale když se mi to začalo rodit v hlavě, uvědomila jsem si, jak moc to "komentuje" to, jak si poslední dobou připadám.

.

Dlouho se nestalo nic tak přímého
tak jasného jako ten pád

Znovu malá holka
s rozbitým kolenem
s dlaněmi rozedřenými od kamení

pod měsícem tak rudě oranžovým
jako bych po něm plivala krev vylízanou z rány

(a taky by nade mnou syčák kroutil hlavou
kdyby se nebál poodkrýt druhou tvář)

Vyfňukat se tak z bolesti
na rameni!
Už pro to "než se vdáš, tak se ti to zahojí"

.

Snídaně v trávě

17. července 2013 v 23:59 | Iswida
Poznámka: Zdá se mi, že se to k tomu tématu "Zakázané ovoce" tak nějak hodí. I když to bylo napsáno dřív. Název odkazuje na obraz od Maneta, ve své době dost provokativní - kdyby ho náhodou někdo neznal...
Jinak zítra vyrážím na Mighty Sounds. A pořídila jsem si chytrý telefon, tak možná dodám nějaké chytré fotky, když se podaří.
.

Snídaně v trávě

V tom snu jsme ráno nazí
žvýkali obložené cigarety

Mlaskali jsme jako ryby
uvzdychaní až nahoru do modra

Probudila jsem se
od rosy celá růžová
s ňadry podrobenými kousky sýra

.

Zábradlí

9. července 2013 v 13:29 | Iswida
Abych řekla pravdu, dlouho jsem nebyla tak spokojená s něčím, co jsem napsala. Ono mě to stejně nejspíš brzo přejde, ale momentálně jsem na tento kousek opravdu pyšná.

*

To bylo -
(tak prudce šustí kámen o kámen)

Asi jako když rozbiješ vejce
a vezmeš žloutek do dlaně

- and then we finally realized that nowhere actually means now and here -

Polykám - hltám protivítr
vysoko nad ptáky
(kouzly se člověk sytí po hrstech)

Na kraji světa je zábradlí ze skořápek
léty tak ztvrdlé
že se po něm můžeš procházet
dívat se dolů

Je to tanec mezi -
Asi jako když si dívky po plese sundají lodičky
a chodidla splynou se zemí

(V jedné z možných hlubin jsme každý docela sám)

Cosi se - tříští?
Ne
to snad jen -

Na kraji světa je alej mramorových hlav bájných tvorů
co koušou kamennými zuby
a střeží nápis "Neskákat!"

(To snad jen někdo poklepal nehty o sklenici
než se nadechl a vstal)

.

To velké šedé

24. června 2013 v 15:13 | Iswida
Zajímavé. Člověk napíše báseň a za pár dní se stane něco, co pak vypadá jako příčina napsání té básně... Na čemž by nebylo nic divného, kdyby to nebylo po několika měsících mlčení.

*

a možná že to nakonec
přece jen bylo důležité
ty malé drápky
zaťaté do kůže

viděla jsem to velké šedé padat
v bílých vločkách pod nohy

a bylo to jako včera

celé to odmítání

Z parapetu

21. června 2013 v 20:19 | Iswida
(Chtěla bych víc takových nocí, kdy vím, jak to říct. Ale to bych asi chtěla moc, že? Docela by mě zajímalo, co způsobuje, že se mi dobře píše. Někdy si říkám, že když čtu poezii, sama jsem taky tvořivější, ale není to zdaleka pravidlem. Ani nálada na to nemá vliv. Dokonce ani nějaká uvolněnost nebo nápad - někdy mě furt něco napadá, ale jak vezmu pero, najednou nic, jindy napíšu báseň čistě proto, že se nudím a rozhodnu se ji napsat...)

.

Otevírá se pruh
mezi osobním a sdíleným

stačí usrknout z čaje a natáhnout ruku
ven

A někde mezi
klišé jako "sebezavraždění ticha"
a "sotva čtyři hvězdy nad střechou"

Tolik slov roste v květináčích
že se je bojím utopit

.

Studie temperamentu zmoklého psa

6. května 2013 v 16:00 | Iswida
DMD skončilo a s ním i mé prozaické období - ne že bych tedy teď psala cokoli, co se netýká školy... Tahle báseň vznikla někdy brzy po Velikonocích.

*

Studie temperamentu
zmoklého psa:

Odborně řečeno
melancholikův pohled je zatížen gravitací
snad ještě více než olověné nohy

Svět mu tak šediví kachličkami
a vlhne
poslední jarní břečkou

.

(některé básně prostě nemají název, blogu, smiř se s tím)

6. března 2013 v 20:32 | Iswida
.

v chodbičkách mraveniště
pohledem
(opatrně)
hladím krásné cizí oči

pátrám
po spoluvidících

Jména

1. března 2013 v 17:48 | Iswida
Tato báseň byla napsána ještě předtím, než jsem byla přinucena začít uvažovat nad tím, na co se vás na chvilku zeptám - pokoušela jsem se zpracovat něco, co mě napadlo v souvislosti s mou životní změnou. Mám pocit, že teprve teď začínám Prahu trochu vnímat. V čem všem je vlastně jiná, než pitomé moravské maloměsto.

*

dva světy
z nichž v jednom
místa nesou jména
s takovým kouzlem osobnosti
že se nikdo neschází na Náměstí
aby si zahřál ruce o ruce
v krajině ulic známých a bezejmenných
jako cestičky v obilí

stačí vyslovit
a vidíš

přečtením slova jako Bůh stvoříš si nový kousek světa

zvukomalba řeči
konkrétních okamžiků

.

Lelio: ozvěny

14. února 2013 v 18:00 | Iswida
Lelio je sbírka povídek Josefa Čapka, která na mě zapůsobila tolik, že jsem dojmy přetavila do veršů. Jde o krátké, výborně napsané, do značné míry lyrické a v podstatě spolu souznící texty, které nesou prvky expresionismu. Odráží se v nich hudebno i výtvarno. Jsou to více méně obrazy lidí v určitém smyslu zoufalých - nechci to ale kazit popisem. Vlastně bych to neměla kazit ani tou básní. Zdá se, že se Lelio zařadil po bok Weinerovy Hry doopravdy mezi knihy, o kterých chci vědět všechno...

.

to praskání
když párají se švy

ze všech tváří
ta hynoucí je tvá

na chodníku před činžákem
plave v louži cigareta
(nedokouřená)
našedlý sníh taje do silničních fontán bláta

tak chladný červenec

patřilo by se
aby mladá sebevražednice spala ve Vltavě
neoděná

(jak nás slova stvořila)

.

Krize

7. února 2013 v 13:13 | Iswida
(Krutá realita toho, jak jsem na tom teď se psaním. Což je o to horší, že mám teď volno...)


To do běla vybělené bílo
ztráty řeči
tak zajíkavé a ukňučené
dráždící oči skoro k pláči
velké nedořečené šklebící se
nic

.

U psychologa

6. prosince 2012 v 15:05 | Iswida
Larkin prý jednou prohlásil o "'romantic reviewers' who accuse his poems of depicting a 'uniquely dreary life'" něco jako: "I'd like to know how they spend their time. Do they kill a lot of dragons for instance?" Myslím, že v té eseji mi to moc nepomůže. Ale inspirovalo mě to tady k tomu nesmyslu (aneb takhle to dopadá, když musíte strašně sofistikovaně rozebírat poezii...)

*

- Slečno, přiznejte se, jak často lovíte draky?
- Jé, tak vy taky? Nosím si s sebou
pro štěstí šupinu
Podívejte,
je červená
a myslím, že ještě trochu pálí
- A jaké ještě sny se vám zdály?
- To nikomu neříkejte
byla jsem tam nahá
a tančila jsem jak opilá
nade mnou byla mléčná dráha
i se džbánem, odkud se vylila
- A dál?
- A (šeptem) nebyla
jsem tam sama
- Slečno, a když jste potom vzhůru...
- Píšu si se svou kamarádkou vílou
Posílám jí občas holuby
když nějakého na ulici chytím
- A odpovídá vám?
- Jen málo, v kouzelném lese na to není čas
občas mi ale plete věnečky z kvítí
nebo mě učí tančit
to jí jde ještě líp než létání
- Létání? Slečno, víte, že kdo přehání,
ten skoro lže, a to se nedělá
- A proč bych jinak lovila draky?
Kdybyste je viděla!
- Ještě mi řekněte, že jste vlkodlak!
- A nic vám neřeknu!
(ale je to tak...)

.

Nedostatek slov

2. prosince 2012 v 15:56 | Iswida
Pod vlivem Plathové, nad kterou teď trávím všechen volný čas - když se teda zrovna nelituju. Za chvilku jedu zase do Prahy a zpátky domů se vrátím až na Vánoce.

*

Rozkouskovaná mezi - -
s jazykem zasukovaným do propisek

Chuff chuff čímsi sežvýkaná
jak ublížený zmoklý pes

pořád tak šedivá jsou rána
jak z čínské továrny - stejná a rychle vyplýtvaná
(většinou) bezhlasně
zasně-

.

Až na dřeň

14. listopadu 2012 v 23:23 | Iswida
dovnitř do polštářů
do světla stolních lampiček
do knižních mrakodrapů
tak pečlivě budovaného světa
do hrnků s vychladlým čajem
do světa papírových lhářů
ve verších i v próze
do nové kůže pro každého
lesklé a hladké jak kostým na karneval
do roka
do minuty
až na dřeň

Valčík

1. listopadu 2012 v 11:14 | Iswida
Tak, vážení, je to tady. Začala jsem si formálně rozebírat vlastní básně. Mé psaní se zřejmě chýlí ke konci (no, tak hrozné to snad nebude, ale jakmile jsem schopná kompletně přepsat básničku do daktylu, protože ten původní přirozený rytmus se mi nelíbil...).
Snad vám v blízké době napíšu o Amandě Palmer a možná i Aifric Mac Aodha, irštině všeobecně nebo tak něco. Potíž je, že pořád ještě nemám internet. Což mi jednak komplikuje práci do školy (a to tak že dost) a jednak téměř znemožňuje věnovat se blogu, natož obíhat blogy cizí...


dnes hlavní postavou našeho valčíku
bude tvá navlhlá kůže
žhnoucí a hebká jak kočičí pacička
napnutý bubínek pod mými prsty

zítra pak na řadu přijdou tvé vlasy
šílené obrázky šimravých stínů
pošeptám mezi ně tajně a nevinně
program na listopad

.

Filozofie pomatenosti

23. října 2012 v 16:54 | Iswida
Tohle... vzniklo na přednášce. Řekla jsem si spolužačce o písmenko (prý f) a částečně automaticky jsem spatlala tohle. Líbí se mi to natolik, že jsem to použila pro jedno výtvarné dílko, které snad o víkendu vyfotím a dám sem.

.

Filozofie pomatenosti
na hraně mě
okraj mysli klouže
do dřímání

Tenký růžový proužek rtů
napnutých přes zuby
v záchvatu smíchu

Rozlitá káva
vcucávaná žíznivým rožkem papíru

Kontext je cukr v horké vodě
jenže grog bez rumu
sotva kdo vypije

.

Viděla jsem vílu

22. září 2012 v 18:12 | Iswida
(Už jsem si myslela, že ani k tak krásnému TT, jako je "Já věřím na víly! A jo a jo a jo!" nic nenapíšu...)

Vlastně jen tančí po špičkách
- ale pššt!
jen ať si všichni myslí, že se vznáší

Je malá, docela maličká,
mohla by usnout v mužské dlani

Průhledné šaty vlají za ní
i když je tuhá zima

Někdy ji potkáte v lese
a také sedává v poličkách
s dobrou poezií
a upíjí z náprstku zelený čaj

Báseň o kouzelné říši

22. září 2012 v 16:40 | Iswida

Tuhle říši hlídají
obří sochy trpaslíků
u stromových bran do lesa

Je spousta kouzel
která ještě nikdo nevyzkoušel

a obři vzniknou
s prvním nádechem soch

Minibalada o špatném konci statečného reka

12. září 2012 v 20:44 | Iswida
Zamilovala jsem se do slova trpaslík. A nudila jsem se ve vlaku...

V boji bez bázně, hany
získal si ruku panny
Zdržen však velikou modřinou
zaostal za svojí družinou

Neboť se těžko nese
když ztratíte se v lese
brzy se slovy díků
přidal se k trpaslíkům

Je však jen hloupou zvěří
kdo trpaslíkům věří
- zahynul ostřím dýky
tam mezi trpaslíky

.

(Tolik k hodnotné poezii. Tečka.)

Další nepojmenovaná

8. září 2012 v 16:10 | Iswida

Obloha je zakalená včerejší špínou
a hustá
že se ani za kamínkem nedělají kruhy

Vykoupeme se
jen co nás schová tma

a pak se zase složíme dohromady
(dílek nebo dva
pokaždé přebývají na dlani)

Ticho není dostatečné slovo
pro mezery
pro malé otvory v soustředění

a už vůbec ne
pro večer

.

Nemám srdce dobrodruha

17. srpna 2012 v 17:28 | Iswida
Za celý ten měsíc ve Skotsku jsem napsala dvě básně - tuhle a depresivní výlev, ze kterého se mi líbí dva verše a možná ho celý přepíšu. Jelikož naší nejoblíbenější zábavou na farmě byly spánek a jídlo, je myslím jasné, že intelektuálně jsem klesla přibližně na úroveň maliny.

Plánuju dva články - resp. článek a několikadílné povídání s fotkami. Článek bude hlavně o práci a bude se pokoušet být relativně objektivní a užitečný pro ty, kteří by takhle chtěli vyrazit příští rok. Povídání bude dlouhé. A ani jedno z toho už asi nestihnu napsat dnes, takže aspoň tady tu rýmovačku, než se k tomu dostanu...

*

Zase prší a je zima
a to, že snad bude duha,
zas tak moc mě nepotěší,
nemám srdce dobrodruha

Nemám srdce dobrodruha,
nejsem člověk toulavý
a to, že snad bude duha
náladu mi nespraví

Náladu mi nespraví,
že můžu být v cizím kraji,
nejsem člověk toulavý,
na statečnou si jen hraji

Na statečnou si jen hraji,
ale uvnitř mě to děsí,
že jsem sama v cizím kraji,
že jsem jehla v kupce kdesi

Jsem jen jehla v kupce kdesi,
nemám srdce dobrodruha
a uvnitř mě to tak děsí,
i když možná bude duha

.

P.S. Pokud v tom hledáte hlubší smysl, vězte, že tam žádný není. Byl to jeden z těch dnů, kdy se nad vámi vznášely mraky, nalevo od vás pršelo a napravo bylo modré nebe a sluníčko.
 
 

Reklama