O jedné věštbě

12. června 2013 v 16:33 | Iswida |  Povídání
Varování: romantika + blábol (a vypravěčský styl po vlivem Vanity Fair, to je kombinace...)
Pozn. Já za to nemůžu, z učení na zkoušku z dějin češtiny by hráblo každému.


*

Po pronesení soudu musí nutně následovat trpělivé mlčení - tak znělo jedno z prvních pravidel, která se naučila po smrti svého otce. Mlčela tedy. Přemýšlela raději nad večeří se sestrami, které právě hostila na svém hradě, zatímco její poddaní pronášeli známé pravdy o dlouhých vlasech a krátkém rozumu. Špičkou střevíce netrpělivě dloubala do hroudy hlíny. Hranice pozemků a zatoulaný dobytek - jenže ona tomu přece stejně nerozumí. Pak ale něco upoutalo její pozornost; její oči se poprvé střetly s těma zamračenýma, žhnoucíma pod špinavým čelem. Trvalo to jen pár vteřin. On vzápětí poplácal svého vola a zmizel za rohem.
Tedy tak to alespoň Libuše večer povyprávěla sestrám. Když si však po dlouhém dni rozpustila vlasy a ulehla k spánku, šeptem si zopakovala jméno Přemysl.

Co my víme o pověstech? Snad jen to, že se vypráví jako pohádky pro národ, když někdy večer nemůže spát. Představujeme si fousaté pány s husím brkem, jak vykreslují písmena kronik, a povídáme: Byl jednou jeden Krok a ten měl tři dcery...

Nemůžeme vědět, co se Libuši honilo hlavou, když si o pár dní později vyjela na projížďku. Byla to náhoda, že zrovna na kraji té samé vesnice dostala žízeň? Nemohli bychom přece od ženy očekávat, že by byla natolik zběhlá v geografii, aby bez doprovodu našla cestu do vesnice. Nebo ji snad vedl její pověstný věštecký dar? Ať už to bylo jakkoli, sesedla a zavolala směrem k muži na poli.
"Nabídnete mi něco k pití?"
Přišel k ní blíž a mírně se uklonil. "Rád bych, má paní, ale mám špinavé ruce."
"Nemám úmyslu pít z vašich rukou," odpověděla dříve, než se stačila zarazit. Oba se usmáli, ona velmi rozpačitě. Podal jí měch s vodou.
"Mohl bych vás i pohostit, pokud byste nepohrdla domácím chlebem."

Nejmladší z těch dcer se jmenovala Libuše. Lidé říkají, že byla velmi moudrá a že měla dar předpovídat budoucnost. V těch pohanských dobách ji za to lidé velice uznávali a neodvážili by se jejímu proroctví vzdorovat.

Když dlouho bloudíte lesem, někdy narazíte na místa, která jako by neexistovala. Na chvíli si sednete do mechu mezi kapradí, a jakmile se vrátíte do stínu mezi stromy, skoro se bojíte ohlédnout, aby vám ten malý kousek ráje nezmizel před očima. V časech těchto pověstí byly lesy plné takových míst - jako stvořených pro odpočinek a dlouhé rozpravy ve dvou.
Kdoví, kolik uteklo času od chvíle, kdy jsme se s Libuší a Přemyslem setkali naposledy? Snad více, než bychom si dnes z jejich nesmělého chování vyvodili. Určitě dost na to, aby ženy ve spoustě následujících století při představě těchto tête-à-tête nesouhlasně špulily rty - kdyby se o nich ovšem pověsti zmiňovaly.
"Ve vesnici se povídá, že jsi hadačka."
"Možná ano."
"Možná?"
"Možná se jen lépe dívám."
"Na co?"
Zamyslela se.
"Na lidi. Na ty nejvíc. Na jejich sny."
"Jasnovidko. O čem já sním?"
"Ty? Mám hádat?"
"Jsi přece hadačka."
"Chceš mít syna, na kterého bys mohl být pyšný. Trefila jsem se?"
"To by přece chtěl každý muž."
"No právě," usmála se. Chvíli jen tak pozorovali, jak se stébla trávy třepetají ve větru. Pak Přemysl odkudsi vytáhl jablko. Když jí ho podával, jejich prsty se o sebe náhodou otřely. Jen lehounký dotek - a přesto tak silný, že je oba na chvíli umlčel. Když pak Libuše promluvila, měla v hlase podivný podtón melancholie.
"Prý země potřebuje vládce."
"Hm. Chlapi to říkají."
"Ano. Takže..." Napůl doufala, že za ni větu dokončí, on se na ni však jen nechápavě díval.
"Budu se muset vdát," dořekla nakonec. Přemysl se zamračil. Oba dobře věděli, že ani v té krásné době , pěkných pár staletí před těmi pravými šlechtickými manýry, by si kněžna neměla brát oráče.
"Jsi stokrát moudřejší, než všichni vysoce postavení muži, které znám," podotkla po krátké pauze s trochou hořkosti.
"A ty jsi mnohem moudřejší než já. Proč se tedy nespokojí s tebou?" Nechala otázku nezodpovězenou. Ten den toho už o mnoho více nenamluvili.

České země v té době ještě pamatovaly na své časy samoty před příchodem našeho praotce. Nebyly ještě unavené z lidí, a tak hojně nabízely svá bohatství. Přesto se lidem stále zdálo, že potřebují vládce, který by soudil jejich malicherné spory. Když jim tedy Libušina věštba nabídla takového muže, neváhali ji uposlechnout.

"Dejte osedlat koně!" ozvalo se přes nádvoří směrem ke stáji.
"Proč zase?" zaznělo zpět a ze dveří stáje se vyklonila fousatá hlava. Mohla se však jen zmateně otáčet tam a zpátky; nikdo jí už neodpověděl. Na hradě nastal shon. Rychlostí větru se mezi poddanými šířila zvěst o odvážných slovech mladé kněžny.
Jak dlouho asi Libuše přemýšlela nad tímto proroctvím? Cítila výčitky, že podvádí svůj lid? Nebo převážila důvěra ve správnost jejího rozhodnutí? Jak odvážnými nás činí láska!

Vydali se popsanou cestou až k jedné malé vesnici, kde na poli našli orajícího muže jménem Přemysl. Říká se, že když se rozhodl s nimi odejít, vzal si s sebou své lýkové střevíce, aby on ani jeho synové nikdy nezapomněli na jeho prostý původ. Jisté je, že Libuše se při pohledu na ně pokaždé tak zvláštně nostalgicky pousmála.
A jak naši pohádku ukončit? Leda snad povzdechem a přáním, aby tam žili šťastně až do smrti.


.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.