O literatuře

24. března 2013 v 14:45 | Iswida |  Ke knihám
Dost teď nad těmito tématy přemýšlím, zejména ve vztahu k mé poezii. Můžete to tedy brát trochu jako můj poetický program. Je to asi o 95% kratší než první manifest surrealismu, ale jestli vás to mrzí, můžu vám slíbit, že to hodlám rozpracovat. Momentálně je to takový náčrt, pár myšlenek o literatuře obecně a o poezii.


Vysoké a nízké žánry

Rozlišení literatury na "vysoké" a "nízké" žánry je nesmysl. Jsou dobré knížky a špatné knížky, náročné knížky a knížky snadno pochopitelné, ale s žánry to nemusí mít níc společného, stejně jako je hloupé automaticky ve všech ohledech nadřazovat kanonická díla nad všechno ostatní. Vezměme si například Nádraží Perdido oproti knížkám Jane Austenové. Že se to nedá srovnávat? Ano, správně. A přesně proto je nesmysl říct, že jedno je takové to hrozné, co čte nevzdělená mládež, a druhé ctěná klasika. Nebo opravdu pouze stáří a zařazení do učebnic klade sice výbornou, ale stále poměrně jednoduchou literaturu nad skvěle napsané a inovativní dílo? S přihlédnutím k tomu, že funkcí literatury není věrně zobrazit skutečnost, považuji za pseudointelektuálské odsuzovat jakoukoli literaturu, která neprošla testem času a nenapodobuje to, co jím už prošlo.



V čem spočívá význam literatury v dnešní době?

Tuto otázku si nelze nepoložit, přestože odpovědět na ni je stejně obtížné jako hledat podstatu literárního díla vůbec. Pokud ale vynecháme filozofování a vyjdeme pouze z osobního kontaktu s uměním, můžeme k jistému závěru dojít. Je nepochybné, že určité funkce literatury se dají částečně nahradit díly kladoucími daleko menší nároky na vnímání: film má rozhodně větší potenciál zobrazit realitu, kterou vnímáme především vizuálně, hudba nás mnohem snáze a účinějši dokáže přenést do jiných světů a vyvolat v nás hluboké emoce. V dnešní době spěchu, nezájmu a mechanického opakování činností je však naprosto nezanedbatelné, že literatura nás spíše než kterékoli jiné umění může naučit vnímat. Dobré literární dílo může ovlivnit náš život ne hlubokým poselstvím o smyslu života (protože, upřímně, filozofie je tuhá a leze do zubů), ale poukázáním na malé věci, které nám tak často unikají.

Jak toho literatura dosahuje? Někdy neuškodí připomenout dávno zřejmé: nástrojem literatury je jazyk; ne pouze prostředek, kterým sdělujeme své potřeby, ale neoddělitelná součást našeho vnímání a myšlení. Oživením slov, jejichž význam dávno někam zmizel, se pro nás oživuje skutečnost: když Neil Gaiman umístí hraběcí dvůr do stanice metra Earl's Court, říká nám tím: "Vážně byly na Vinohradech vinohrady?". Obnovení původního významu slov a metajazykové hříčky však nejsou jedinou výhodou tohoto nástroje; není myslím přehnané tvrdit, že vnímání jemných rozdílů mezi slovy, kterému nás může literatura naučit, hraje zásadní roli v porozumění druhému i ve vyjádření sama sebe.

I pokud vynecháme možnosti jazyka, literatura může oproti filmu těžit z další vlastnosti, která v sobě nese jak výhody, tak nevýhody: do velké míry spoléhá na naši představivost. Často se nezdržuje konkrétnímu popisy; a ani nemusí, referuje přece k tomu, co všichni známe. Zatímco film nám tedy musí nabídnout jednu určitou místnost, pokoj v knize bude vždy aspoň malinko náš. Proto má literatura tu kouzelnou moc měnit náš vztah ke skutečnému světu - pokud ovšem dokáže prvky toho světa postavit do nových souvislostí. A to je právě důvod, proč se realismus v literatuře dávno stal zbytečně zatěžujícím. Pohádky nejsou jen pro děti, síla fantasie je v jejím vztahu ke skutečnosti, ve které žije každý z nás. Pokud surrealismus směřuje hluboko do podvědomí a poetismus do obecné nadreality, vytvořme si svou pararealitu, která může být velmi osobní, aniž by utíkala k individualismu.


O poezii

Poezie se tradičně vnímá jako "vysoký žánr", intelektuálská záležitost, které normální lidé nerozumí. Proto se na ni, aby byla literárními kritiky uznaná za dobrou, klade také požadavek alespoň určité míry nesrozumitelnosti (trocha deprese navrch výhodou). Je to omyl, kvůli kterému je poezie uvězněna v začarovaném kruhu, kdy ji čtou pouze básníci sami, případně pár studentů a absolventů bohemistky, a proto se také pouze pro ně píše. Věřím, že poezie má potenciál oslovit tolik lidí, kolik je jen ochotných otevřít knihu. Existuje poezie blízká dnešnímu světu a obyčejnému člověku. Poezie není jeden uzavřený žánr. Nesmí platit žádné "mám rád poezii" a "nemám rád poezii"; je to stejně bezobsažné jako tvrdit, že má někdo rád všeobecně povídky nebo romány. Kdo tvrdí, že nemá rád poezii, a přitom čte, pouze nebyl ochotný hledat si tu svou.

Pokud je na mém nastínění funkcí literatury v dnešním světě aspoň zrnko pravdy, má poezie stejný potenciál tyto funkce naplnit jako próza. Daleko více než próza může využívat jazykové hry, méně pak našeho vztahu k realitě, téměř vůbec (aspoň pokud mluvíme o poezii lyrické) ztotožnění s postavami, ale to jsou pouze drobné rozdíly, které ve funkci oživení našeho světa nehrají tak velkou roli. Zapomeňme na předsudek, že poezie musí být buď milostná, nebo depresivní (případně obojí), neuchylujme se však ani k samoúčelným experimentům nebo pouhého zobrazení reality básnickou formou. Nestyďme se za své sny, neodkazujme představivost pouze do fantasy a sci-fi literatury. I poezie dokáže měnit svět. Beatnici nám ukázali, že i poezie může být drsná. Moderní básníci jako například Petr Hruška nás přesvědčují, že i poezie může být obyčejná a každodenní a že není záležitostí minulých století. Dejme tedy poezii šanci, aby mohla být také trochu naivní a čistá. Aby ji mohli mít rádi i lidé, kteří si po přečtení Nikdykde v metru dávají pozor na mezeru.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.