Recenze: Nádraží Perdido

31. ledna 2013 v 18:33 | Iswida |  Ke knihám
China Miéville: Nádraží Perdido

Je na čase překonat všechen můj skepticismus k žánrům, k nimž se dá tato kniha britského autora zařadit, a přiznat si prostý fakt: Nádraží Perdido mě zaujalo natolik, že jsem ochotná vyměnit pasivní prokrastinaci za aktivní a napsat o něm článek. Ať nad ním totiž přemýšlím sebedýl, nedocházím k jinému závěru, než že je to prostě skvělé.

Bylo mi doporučeno, když jsem se dožadovala knihy s prvky steampunku, není to však zdaleka jediný (sub)žánr, který se tu uplatňuje - já si ovšem na škatulkování nepotrpím, pro výčet prvků různých žánrů budete muset jinam. Co mě na knize nejvíc zaujalo jsou různá témata, prvky, "vrstvy", které tvoří dokonalou syntézu a tím nejspíš i spoustu možností čtení. Vždyť taky ze tří recenzí, které jsem si našla, se jedna zaměřovala na autorovy nápady, příběh a svět Bas-Lagu jako celek, další na bytosti tohoto světa, jejich zdroje v mytologii a zvláštnosti a třetí na zobrazení antiutopické společnosti. Na jednom se ale shodují snad všichni - pokud máte rádi žánry fantasy a sci-fi, neměla by vám tato kniha uniknout.


Dějištěm knihy je městský stát jménem Nový Krobuzon se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi velkoměsta, nebezpečnými vládními výzkumy, mocí peněz, protesty proti vládě a velmi zvláštní architekturou. Protékají jím řeky Dehet a Marast (které se slévají v Hrubodehet), což už samo o sobě o něčem vypovídá. Co je ale zajímavější, žijí v něm pohromadě různé myslící bytosti od cheprijek s ženským tělem a hmyzí hlavou přes okřídlené garudy až po kaktusíky.

Musím se přiznat, že první setkání s tímto světem pro mě bylo trochu zvláštní a chvíli mi trvalo, než jsem se do něj mohla vžít. To dávám za vinu snad jediné věci, která mi na knize vadila, a to jsou právě vlastnosti jednotlivých ras, zejména cheprijek. Vzhledem k tomu, že kniha díky svému důrazu na vědu a umění působí velmi inteligentně a prakticky všechno v ní dokonale logicky funguje, připadaly mi cheprijky opravdu trochu nedotažené. Tělo ženy a brouk místo hlavy, samci pouze nemyslící brouci, kteří se se samicí množí skrz jeji hlavu, přitom ale může mít cheprijka normální pohlavní styk s člověkem - má tedy i ženské pohlavní orgány? Může tedy s člověkem i počít? A jak se rodí cheprijky? Z vajíčka asi sotva, ale pokud jsou počaty ve hmyzí části... Jsou to bytosti zajímavé, zejména díky svému "žlázovému umění", ale vyvolávají ve mně až příliš otázek.

Navíc mě trochu zaráží antropomorfnost těchto ras, jelikož je v knize několikrát naznačeno, že se nemají vnímat jako nějaké degenerace nebo "jiné verze" člověka a že hmyzí hlava je stejně samozřejmá a přirozená jako lidská. Možná jen uvažuju příliš v mezích tohoto světa, přesto si myslím, že by bylo vhodnější tuto otázku vyřešit trochu jinak, i když by to pak samozřejmě zkomplikovalo mezirasový vztah hlavní postavy, lidského vědce Izáka, a cheprijské žlázové umělkyně Lin.

Hned na začátku knihy se setkáváme se dvěma odlišnými pohledy na svět, které se snoubí ve vztahu Izáka a Lin: vědou a uměním. Racionalita a sny se ale časem stávají jedním z nejdůležitějších prvků knihy, když Izák ve snaze pomoci svému garudskému zákazníkovi znovu vzlétnout vypěstuje z housenky stvoření, které se spolu se svými sestrami stane po zbytek knihy nepřítelem číslo jedna. Nejde o jen tak obyčejného nepřítele - tento se živí lidským myšlením, ve kterém se racionalita a iracionalita snoubí. Ve snaze je zastavit přicházejí na scénu postavy, které jednu složku postrádají - myslící stroj a má oblíbená postava, Tkáč, který vidí svět jako síť, strukturu, a vše, co dělá, je odůvodněno pouze jejím vylepšováním.

Děj a postavy však nejsou zdaleka jediné složky knihy, kterými jsem nadšená. I mé literární já marně hledalo, co by autorově stylu vytklo. Po velmi čtivé Písni ledu a ohně taky bylo opravdu příjemné číst něco, na co je třeba se soustředit. Kniha je psána ve třetí osobě z pohledu různých postav - s výjimkou garudy, jehož části jsou v osobě první. Toto zajímavým způsobem dotváří jeho charakter, jelikož je také jedinou postavou, která je ve městě cizincem, a mezi ostatní vlastně nikdy úplně nepatří. Je to lovec, osamělý pozorovatel, proto se také jeho pasáže odehrávají uvnitř něj. Zaujaly mě také autorovy všeho od postav až po prostředí. Ještě se mi snad nestalo, aby mě v nějaké knize zaujala architektura. Možná je to mými malými zkušenostmi s těmito žánry, ale také jsem se vyžívala v detailních popisech toho, jak něco funguje, třeba v Izákových vědeckých teoriích. Musím říct, že jsem snad nenarazila na pasáž, která by mě nudila.

Je spousta věcí, které by se na této knize daly rozebrat, například otázky morálky, moci nebo tolerance. Bohužel však nejde o knihu z počátku dvacátého století, takže podrobnou analýzu budu muset přenechat jiným a začít si plnit studijní povinnosti. Myslím ale, že tuto knihu můžu vřele doporučit nejen fanouškům sci-fi. S přibližně týdenním odstupem jsem totiž nadšená ještě víc, než po dočtení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 31. ledna 2013 v 19:36 | Reagovat

Na Miévilleho už se chystám minimálně tři-čtyři roky a stále jsem se k němu nedostala. :-(

2 A. A. | Web | 3. února 2013 v 12:36 | Reagovat

super blog a knížka vypdaá zajímavě)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.