Život s myslí dokořán

17. prosince 2012 v 22:10 | Iswida |  Povídání
Malý fejeton psaný paralelně s esejí o básních Philipa Larkina. Za případné překlepy se omlouvám, nemám už sílu to po sobě číst.

*

Má naivita sice téměř nezná hranic, ale tak daleko, abych očekávala, že mě vysoká škola nijak moc nepoznamená, zase nesahá. Ona však stále více překonává vše, co slibovala. Opravdu nás totiž učí kritickému myšlení, přemítání o jazyce a v neposlední řadě také zanedbávání základních potřeb. Ano, opravdu se pomalu blížím k tomu, abych se dala označit za zvráceného křížence zombie, učebnice a mučedníka moderní doby.

Výchozí situace: mladá, psychicky labilní básnířka z venkova přijíždí do hlavního města studovat literaturu. Páni, to je námět skoro na film! Ovšem místo aby otevírala srdce krásným mladíkům, otevírá mysl, a tak si můžeme její nový život popsat přibližně takto:

Ve dveřích činžáku se objevuje malá bytůstka zachumlaná do spousty vrstev oblečení s notebookem na jednom rameni, s taškou plnou knih na druhém. Než stačíte přečíst tento popis, je už o dvě ulice dál, neboť jde zase pozdě. Toto je začátek závodu, chci říct dne, ve kterém každá minuta má své přesné uplatnění, včetně přesně vyměřeného času na pofidérní napodobeninu oběda a téměr čtvrhodinový odpočinek u kávy při pohledu na šednoucí ulici po příchodu ze školy. Během přípravy večeře tato osůbka studuje odbornou literaturu, do polévky háže tužky místo mrkve a ze spaní si mumlá slovíčka.

Není to s ní ale zdaleka tak špatné, jak se by mohlo zdát. Dokonce se snaží občas i odpočívat. Chodí na koncerty, kde bezděky analyzuje zpěváku výslovnost, občas si stihne i něco přečíst a při té příležitosti vymyslet, co by o tom mohla napsat, a samozřejmě se také dívá na filmy, hlavně na ty s jižanským přízvukem. Nezapomíná ani na své přátele; píše dopisy, jejichž první odstavec obsahuje tezi a další pak pěkně po jednom argumentu, z nichž všechny se k tezi vztahují. Když je nucena konverzovat, zabaví se aspoň tím, že se pokouší přijít na původ zajímavých slov.

Jedna věc ji ale trápí. Jen těžko si hledá chvilku na psaní. Přesněji řečeno, ani ji hledat nemusí, má poměrně jasně dané parametry a vyskytuje se periodicky v určitých bodech každého týdne. Když se bytůstka výjimečně stihne najíst před přednáškou, má hotové všechno na následující seminář a shodou okolností není daná přednáška moc zajímavá, je to ta chvíle Ch. Vytáhne notýsek, nalistuje prázdnou stránku a píše. Někdy. Někdy taky jenom zjistí, že už umí zpaměti tu úžasnou báseň, jež se jeví méně úžasná, má-li se analyzovat. Pokud se jí ale podařít napsat alespoň tři slova, je na sebe tak pyšná, že jí skoro ani nevadí, že podle Barthese je tento její boj vlastně úplně nepodstatný.

.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Julie de Dejvice Julie de Dejvice | Web | 17. prosince 2012 v 22:57 | Reagovat

Boží! A klika, že moje VŠ stigma se naštěstí projevuje spíš při konzumaci médii než v debatách a u knih, hehe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.