Svátky odpočinku

26. prosince 2012 v 1:10 | Iswida |  Kecy okolo
Ani letos si neodpustím vykecávací článek na oslavu konce roku. Komu se články tohoto typu příčí a nezajímají ho malicherné problémy adolescentních dívek, přeji mu hezký zbytek svátků a šťastný nový rok, ale dál ať prosím nečte. Nevím, proč se vždycky v zimě všechno tak vyhrotí. Je to asi tím, že nový školní rok vždycky přinese nové starosti-jenom-v-mé-hlavě, které do Vánoc stihnou tak akorát vykrystalizovat v krizi.




Touhle skladbou mě překvapil spolužák. Philip Glass je sice má dlouhodobá láska, ale také mám bohužel takový nepříjemný zlozvyk, že se většinou spokojím s tím, co už znám (v tomto případě soundtrack k Hodinám + Metamorphosis), a nic nového nehledám. Ale spolužák se tím dostal ještě o stupínek blíž k tomu, aby mě mrzelo, že není na stejném oboru, a příští rok nejspíš už ani na stejné škole. Chtěla bych si být zase s někým blízká.

Proč ji sem ale dávám... Někdy, když jsem smutná, nedokážu myslet na nic jiného, než na tu bolest. Přemýšlím, kde se ve mě vzala a jak jí může být tolik. Proč jsem si ji nashromáždila z maličkostí, když bych vlastně měla být šťastná; nemám žádné objektivní problémy, narozdíl od jiných lidí. Je to jako špatný vylučovací systém - místo abych každodenní blbosti nechala vymizet, ukládám si je tak dlouho, až se sesypu. Tato skladba (podobně jako třeba Fratres od Arvo Pärta) tuto bolest dokonale zhmotňuje. A jakmile existuje a já ji můžu poslouchat, nemusím ji už cítit. Je mimo mě. Je to jako všechno někomu říct a vědět, že to pochopil. Jako když přestanete plakat a zhluboka se nadechnete a cítíte všechny ty vzlyky předtím a nevíte, jestli začít plakat znova, nebo se smát.

Tolik k tomu, jak se mám: líp, než si zasloužím. Ale cítím se hrozně. Těšila jsem se na Vánoce, protože to znamená, že jsem doma, že si můžu chvilku odpočinout od myšlenek na to, co všechno bych měla udělat, že se chvilku nemusím přetvařovat a čelit vzájemnému rýpání, které je tak samozřejmou součástí jakéhokoli rozhovoru, že se mu už ani nejde vyhnout. Jenže to je blbost, protože vánoční "klid" je ve skutečnosti koncentrovaná přetvářka. Sjede se rodina; přijevší členové jsou samozřejmě upřednostňování před domácími, mezi než se zjevně stále počítám. Je jedno, jak se chovají, jednou to vydrž. Je jedno, že do tebe rýpou, a to ještě kvůli něčemu, co tě samotnou trápí, oni jsou prostě takový a nikdo nechce hádky na Vánoce. Dále: Celý den se hladoví; na oběd se může jenom kyselica, kterou se každý rok snažím přestat nesnášet, protože mám prostě moc hlad na to, abych si vystačila s perníčky, a ze Štědrovečerního menu mám ráda jenom krupici, která se ovšem jí pouze symbolicky. Nevím, jestli víc nesnáším kapra, nebo bramborový salát. Před večeří se samozřejmě musíme pomodlit, což odmítám, z čehož je každoročně hádka a babiččino "aspoň jednou za rok pro mě můžete něco udělat" - udělat co? předstírat křesťanství? co je v tom "pro ni", proboha? to jako aby chvilku nemusela myslet na to, že její zvrácená vnučka je ateistka s piercingem, tetováním a lesbickými kamarádkami? (Mimochodem, považuji za krutou ironii, že sice žiju v nejateističtější zemi na světě, ale zato v její nejkatoličtější části...) Pak se rozdají dárky, chvilka příjemného pocitu, že jsem někomu udělala radost - a hlavně radosti z dárků, jsem sobeček. Jenže pak následuje sezení u televize, což by bylo nesmírně fajn, kdybychom nemuseli celou dobu poslouchat komentáře přijevšího člena, který by podle mého názoru klidně jezdit nemusel...

Já jsem ve výsledku ještě víc v depce, než když jsem sem jela, s tím rozdílem, že teď už musím všechny ty věci do školy opravdu udělat. Problém je, že já mám opravdu ráda Vánoce. Vždycky je aspoň chvilka, kdy mi to připadá pěkné. Jen nevím, jestli to stojí za to, aby z toho všichni byli vystresovaní, nasraní, vydeptaní nebo přinejmenším otrávení. Ano, samozřejmě, to já jsem zase ten element, kvůli kterému to tak je, kdybych všechno překousla a byla milá, všechno by bylo v pořádku. Jenže to jsem mohla stejně tak dobře zůstat na Vánoce v Praze sama; vlastně by mi bylo líp, protože bych se nemusela přetvařovat. Kdyby do mě nikdo neryl a nechtěl po mě, ať dodržuju tradice, které mi vůbec nic neříkají, byla bych ten nejmilejší a nejspokojenější člověk na světě. To, že od strýčka a od babičky se žádná tolerance neočekává, je pro mě větší vánoční záhadou než Ježíšek.

Aby nedošlo k nedorozumění, já nemám nic proti tradicím a křesťanství, já to těm lidem přeji, že mají nějakou útěchu, ale věřit nedokážu, nechci, neumím a nic mě nedokáže vytočit víc, než když mě k tomu někdo nutí. Kdyby jí aspoň šlo o tu víru, jenže ona by byla tisíckrát šťastnější, kdybych každou neděli chodila do kostele a nevěřila v nic, než kdybych věřila a nedržela se tradic.

Už bych se ale měla otřepat a pokračovat v práci. Protože, jak řekla paní psycholožka, toho od sebe očekávám moc. Protože jsem narcis a myslím si, že mám na to, abych to splnila.

Tento rok se mi změnil celý život, splnilo se mi všechno, co jsem chtěla: jsem na své vysněné vysoké (okamžik, kdy všem hrdinkám amrických filmů zázračně zmizí všechny problémy), bydlíme s přítelem sami v Praze a zatím mě myslím žádní spolužáci nezačínají nesnášet. Sice se hroutím pokaždé, když mám napsat esej, nepřečetla jsem si knížku čistě ze zájmu už od začátku akademického roku a připadám si úplně stejně osamělá jako kdykoli předtím, ale vlastně to byl podařený rok.

A co bych chtěla od toho dalšího? Přežít první zkouškové, pokud možno. Ideálně i to druhé. Bylo by skvělé, kdybych si našla i nějakou tu práci, ideálně něco v cizině na léto (hlavně když to nebude mít nic společného s žádným ovocem). Nepřestat psát - to bude nakonec možná nejtěžší, když si najdu chvilku času, mám hlavu úplně prázdnou. Kdybych se dokázala naučit vyhrabat se z depky, nebo líp, vůbec do ní neupadat, bylo by to krásné, ale nebylo by to moc realistické předsevzetí. Takže spíš nevzdát to.

A já jdu spát. Dobrou noc - tuhle i všechny v roce 2013. Noc je základ. Bez dobrého spánku není dobré nic.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 strigga strigga | 27. prosince 2012 v 13:03 | Reagovat

Is... vím, že je to hloupé. Ale já mám asi poprvé v životě pocit, že tě chápu.
Opravdu.
Nevím, co ti přát, tak jen - takhle...

2 Iswida Iswida | 27. prosince 2012 v 13:17 | Reagovat

:-) to mě těší, já mám pocit, že se nechápu vůbec

3 strigga strigga | 27. prosince 2012 v 14:50 | Reagovat

:D no to ja taky, ale obvykle se snazim chapat aspon ty druhe (chaba kompenzace, ale aspon neco), tak mi nejak prislo dulezite ti to rict :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.