Philip Larkin

20. prosince 2012 v 11:42 | Iswida |  Ke knihám
Jelikož nám odpadá přednáška, musím čekat na následující seminář, všechny knížky mám na garsonce sbalené na cestu domů a jedinou práci, kterou bych teď měla dělat na notebooku, dělat nemůžu, protože jsem si nevzala sluchátka, napíšu vám něco o poezii Philipa Larkina, se kterou jsem strávila uplynulých pár dní. Esej vám sem nezkopíruju, neb je 1. anglicky, což by zas tak nevadilo, ale hlavně 2. nehodlám ani zkoušet, co udělá blog.cz s automatickými poznámkami pod čarou... Tak tedy poměrně zjednodušená verze s pochybným zacházením s autorskými právy (ano, některé myšlenky jsem si přečetla jinde, ale nikoho vysloveně nevykrádám, takže footnoty opravdu dělat nehodlám).



Poezie Philipa Larkina není zrovna nejoptimističtější, ale není to ani čirý pesimismus. To vlastně bylo i téma mé eseje. Převládají tu motivy izolace, zklamání, deziluze; na druhou stranu jsou ale vždycky postaveny do kontrastu s uričtým zábleskem naděje, což vytváří něco jako dialog a nejasným výsledkem.

Co mě ale zaujalo nejvíc (a věnovala jsem tomu značnou část eseje, i když mě to nejspíš bude stát pár procent, protože to s tématem zas tak moc nesouvisí) je výstavba básní. (Úplně formální prvky přeskočím; to málo, čím jsem se zabývala, zjistíte sami jedním přečtením.) Lyrický subjekt se objevuje jako vzdálený pozorovatel, který do nejmenších detailů popisuje, co vidí, a více nebo méně o tom přemýšlí. Příkladem je třeba báseň "The Building". Dokonce i když lyrický subjekt v básni přímo vystupuje, jako u "Vers de Société", jeví se oddělený od ostatních lidí, jaksi "nad" nimi. Na druhou stranu ho ale nemůžeme ponechat úplně mimo báseň, neboť současně představuje obyčejného člověka, pro kterého měl Larkin v úmyslu psát a o kterém psal. Tato pozice podle mého názoru hodně zdůrazňuje i jinak důležitý motiv izolace.

Proti negativním motivům ale můžeme postavit i několik nadějnějších. Mezi ně patří například role společenských rituálů a víra v lidské schopnosti. Zajímavé je Larkinovo pojetí náboženství: v básni "Church Going" se zabývá nikoli vírou samotnou, ale chozením do kostela. Toto téma znovu zmiňuje ve "Vers de Société" ve srovnání s chozením do společnosti:

[...] Are, then, these routines

Playing at goodness, like going to church?
Something that bores us, something we don't do well
(Asking that ass about his fool research)
But try to feel, because, however crudely,
It shows us what should be?

A jen o pár veršů později zmiňuje, že samota "more often brings / Not peace, but other things. / Beyond the light stand failure and remorse." Chození do kostela je tedy srovnatelné s jinými společenskými rituály, jejichž hodnota je především v tom, že dokáží potlačit negativní myšlenky. Motiv církve (a teď si nejsem jistá, jestli jsem zrovna tady slovo church přeložila ve správném smyslu) je zmíněn i v "The Building", kde se k ní nemocnice přirovnává na základě schopnosti vzdorovat smrti. Nevytváří se tu však žádná iluze, "[a]ll know they are going to die," ale díky víře v lidské schopnosti mají naději že "[n]ot yet, perhaps not here."

Ovšem v individuální rovině Larkinův člověk ve společnosti zažívá spíše zklamání, jak jde vidět ve "Vers de Société". Čelí neustálé deziluzi ohledně světa, nespokojenosti s vlastním životem a tak dále. Na druhou stranu nejde o žádné pasivní utrpení: verš v "The Building" o pacientech "at the vague age that claims / The end of choice, the last of hope" značí, že teprve když člověk už nemá možnost výběru, volby, změny v životě, máme ho začít litovat. Do té doby je to na něm.

V podstatě bych strukturu motivů v Larkinových básních (možná až příliš) jednoduše znázornila na vývoji básně "The Trees": máme tu iluzi, která ve větších básních není tak jasně vyjádřená (stromy jsou nesmrtelné, každý rok se rodí znova), deziluzi (ale houby, taky stárnou, žádné zázraky se neději) a nakonec nějakou naději, že to ale ještě neznamená, že je všechno na hovno: "Last yeas is dead, they seem to say, / Begin afresh, afresh, afresh." (Tak, a teď jsem si vyplýtvala citát použitelný na nový rok... No nic, stejně ho sem dám, beztak to nejspíš moc lidí bezt nedočte až sem.)

Edit: Nevím, proč jsem sem vlastně nezkopírovala aspoň bibliografii...

Bristow, Joseph. "The Obscenity of Philip Larkin." Critical Inquiry 21.1 (1994): 156 - 181. JSTOR <http://www.jstor.org/stable/1343890>, 8. 11. 2012.

Brownjohn, Alan. Philip Larkin. Harlow: Longman Group LTD, 1975.

Covey, Neil. "Larkin, Distance, and Observation." Modern Language Studies 23.3 (1993): 11 - 25. JSTOR <http://www.jstor.org/stable/3195174>, 14. 12. 2012.

Motion, Andrew. Philip Larkin. London: Routledge, 1982.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.