O kouzlech a optimismu

12. listopadu 2012 v 14:45 | Iswida |  Povídání

Dílko ze začátku září, které mi přes svou nedodělanost statečně vybojovalo čestné uznání ve Vlnách modrého delfína.


Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Domy byly ze dřeva a z kamene a z cesty se zvedal prach pod kopyty koní. Nos jí dráždily pachy jídla a zvířat z tržiště. To všechno by jí ale nepřipadalo až tak zvláštní, kdyby ještě asi před minutou nestála ve svém pokoji na kraji Prahy. Pořád na sobě měla své medvídkové pyžamo - uvědomila si to, když se zachvěla zimou.
"Kde to proboha jsem?" řekla si sama pro sebe. Pak sebrala odvahu a zopakovala otázku nejbližší slušně vypadající osobě.
Žena si ji důkladně prohlédla a povytáhla obočí. Vypadalo to, jako by nebyla úplně rozhodnutá, jestli odpoví, nebo s pohrdavým výrazem odejde. Nakonec udělala postupně obojí.
"V Dračím Městě," utrousila, než se k ní otočila zády.
"Cože? Počkejte..."
Dračí Město. To zní tak zvláštně... Na chvilku ji přemohlo vzrušení - že by se ocitla v nějaké magické říši? To by bylo super. Viděla by draka, opravdového draka! Musí zjistit něco víc. Nedůvěřivě zkoumala pohledem lidi na tržišti, ale bála se je oslovit. Nakonec raději zamířila do kostela. Tam by přeci měli být milí na každého.

Nebyli. Ale aspoň jí po dlouhém vyptávání laskavě sdělili, že ano, v tomto světě opravdu fungují kouzla (a nechápou, proč se tak blbě ptá). No a taky že rozhodně není vyvolená, na kterou tady celá staletí čekali, že vlastně nemají vůbec žádný magický problém, který by musela řešit průměrná dívka z jiného světa. To ji zklamalo. Proč by se měla najednou ocitnout v jiném světě, když ne, aby ho zachránila? Ve filmech to tak vždycky bylo. Třeba se spletli. Určitě se spletli. Zachrání svět a pak se vrátí domů. Začne tím, že si sežene nějaké normální oblečení.
To se ukázalo být složitější, než čekala. I kdyby v kapsách pyžama náhodou kromě kapesníku našla i peníze, tady by stejně neměly žádnou cenu, a nevypadalo to, že by jí některý z prodavačů na trhu chtěl něco darovat. Přesto jí nezbylo, než ty ne moc nebezpečně vyhlížející prosit.

Muselo být okolo poledne, když to vzdala a začala raději prosit o jídlo. Slunce žhnulo vysoko na obloze a dav u stánků trochu prořídl.
"Jak se jmenuješ?" ozvalo se vedle ní, když se vyčerpaně posadila na zem, zády opřená o studnu. Zvedla oči k malému špinavému klukovi.
"Zuzana," odpověděla.
"Já jsem Robert. Sledoval jsme tě."
"No a?" zavrčela. Měla hlad a připadala si opravdu hloupě, nechtělo se jí vybavovat s dětmi.
"No a napadlo mě, jestli nechceš zajít k nám do hostince. Máma pořád shání nějakou pomocnou ruku, třeba bys u nás mohla pracovat." Překvapeně něco vykoktala. Zalitovala, že předtím nebyla milejší. Pak přikývla a vděčně ho následovala širokou ulicí pryč z náměstí. Najednou ale uviděla něco, co ji přimělo zastavit.
"Roberte, počkej!" zavolala na něj. Vrátil se k ní.
"Pojď, prosím tě. To je jenom nějaký bavič, ani není moc dobrý," okomentoval výjev, který ji upoutal.
"Bavič? Tohle nevypadá jako obyčejné triky," namítla.
"Jsou to jenom základní kouzla, ty se můžeš klidně naučit i ty," začal jí vysvětlovat. Zjevně si vychutnával, že může někoho poučovat. "Nemá opravdové nadání. Takové, aby třeba přivolal bouřku nebo mluvil s drakem."
"S drakem? Tady opravdu žijí draci?" zeptala se vzrušeně. Cítila se jako malé dítě v zoo. Určitě má magické schopnosti, proto se sem dostala. Bude mluvit s draky a zachrání svět. Dokonce jí přestalo vadit, že má hlad a že je oblečená jen v medvídkovém pyžamu. Tohle bylo jediné možné vysvětlení. Umí kouzlit.
Robert se na ni díval jako na hlupáka.
"Copak jsi nikdy neviděla draka?"
"Ne," přiznala.
"Ani zakrslého?"
"Cože?"
Mávl rukou. "Pojď už. Jestli přijdu pozdě na oběd, máma mi nařeže."


Následující dny ji až překvapily svou obyčejností. Dostala za úkol pomáhat v kuchyni. Vstávala brzy a většinu dne drhla obrovské hrnce nebo škrábala brambory. Když jí někdy Marie, obtloustlá kuchařka, která ji s oblibou napomínala za každou maličkost, dopřála trochu volna, procházela se po městě.
Skutečně tady chovali jednoho draka jako symbol města. Strávila téměř hodinu jeho sledováním, dokud si s hlubokým zklamáním neuvědomila, že je starý a krotký jako beránek. Také narazila na několik zakrslých draků, které zámožní obyvatelé Dračího Města chovali jako domácí mazlíčky, ale ani oni nevypadali nebezpečně. A co hůř, s žádným z nich nedokázala mluvit. Přesto ale stále věřila, že musí mít nějaké schopnosti, jinak by se sem přece nedostala.
Podařilo se jí přimět k hovoru jednoho z pouličních kouzelníků. Vypadal sice spíš jako žebrák, ale detailně jí popsal, jak se pozná magické nadání. Stejně se však odmítala smířit s tím, že zjevně žádné nemá. Tajně v noci zkoušela mávnutím ruky rozsvítit svíčku, ale bezvýsledně. Sehnala si dokonce spoustu knih o magii, dala za ně většinu výplaty, nezvládala ale ani tolik kouzel, co malý Robert. Jejím nějvětším úspěchem bylo, že jednou pohledem převrhla hrnec s polévkou. Dostala facku od Marie a musela uvařit novou.
Někdy jí dovolili pomáhat s obsluhou, když přišlo víc hostů. V takových případech očima pátrala po cizincích a doufala, že v ní poznají vyvolenou. Několikrát, když se na ni někdo dlouho díval, na něj během servírování jídla vyhrkla něco jako: "Určitě hledáte mě, jsem z jiného světa." Obvykle se ale tvářili, jako by spíš spadla z jiné planety, a brzy ji kvůli tomu z kuchyně přestali volat úplně.
Když konečně pochopila - za Robertova nemalého přispění - že je úplně obyčejná holka, která nejspíš stráví zbytek života jako služka ve světě, kde se sice kouzlilo, ale jinak tam vládl středověk, doufala aspoň, že se jednou objeví doma stejně náhle, jako se dostala sem. Časem jí ovšem nezbývalo než si zvyknout. Ostatně, mohla se dostat na mnohem horší místa. A za pár let si určitě vezme bohatého kupce a pořídí si vlastního zakrslého draka.

.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elena Elena | Web | 12. listopadu 2012 v 15:45 | Reagovat

Ráda jsem si početla =)

2 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 12. listopadu 2012 v 19:37 | Reagovat

Hezké, hladce čitelné a nechal bych si vyprávět dál ...

3 Iswida Iswida | Web | 13. listopadu 2012 v 11:43 | Reagovat

Já bych taky vyprávěla dál, docela mě to bavilo a šlo by to líp rozpracovat, ale byl tam limit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.