Vidět v srpnu Edinburgh...

28. srpna 2012 v 13:33 | Iswida |  Ke zbytku
Na ten den a noc v Edinburghu jsem se těšila jako malé dítě. To, že je to takhle krásné město, byl spíš už jenom takový bonus. Na celý srpen (a ještě něco navrch) se totiž Edinburgh každoročně mění v jeden velký festival. Umění doslova na každém rohu (a k tomu na ulici mezi nimi). Kam se hnete, někdo vám dává letáček a zve vás na nějaké vystoupení. Takhle nějak si představuju ráj...




My jsme v celém tom šílenství mohli strávit něco kolem jednadvaceti hodin. Cíl: využít je co nejlíp a neutratit při tom všechny vydělané peníze. To kupodivu nebylo tak těžké - v rámci "Free Fringe" se spousta představení a výstav dá navštívit zcela zdarma. Tedy... pokud nejste tak snadno obměkčitelní jako já a nedáváte jim všem aspoň malilinkatý příspěvek.
A co jsme stihli?

150th International Exhibition of Pictorial Photography
Na všechno se jde podívat tady - což vřele doporučuji (už proto, že několik fotografů, co jsem sem chtěla dát, jsem nenašla)
A co mě zaujalo?
Alison Rawson a její Elvis (nebuďte líní si kliknout, aspoň se můžete podívat na víc fotek)
Russell Lindsay - The Passage of Time (na výstavě byla černobílá, ale i takhle vypadá hezky)
Tim Pile - ten mě oslovil hned několika fotografiemi, třeba touto nebo touto
a spousta dalších...

Následovala chvilka poezie - Slam Champion Ben Mellor a jeho Anthropoetry
... a já jsem zjistila, proč nemám ráda tu moderní "mluvenou" hudbu, i když má třeba výjimečně dobrá slova. Šlo totiž o cyklus básní s (mimochodem výborným) hudebním a zvukovým doprovodem. Když pan Mellor dodržovat přirozený rytmus řeči, napínala jsem uši a docela mě i zaujal, i když u některých kousků jsem ho podezřívala z nedostatku originality, co se textu týče (a o ten jde především, ne?). Jakmile se ale přiblížil rapu, přistihla jsem se, že nervózne klepu nohou, hraju si s rukama, ohlížím se po dveřích a mám chuť házet skleničkama. Každý jazyk má svůj vlastní rytmus a ten mu prostě neberte...

To už byl ale večer a tedy čas vyrazit do kabaretu, konkrétně The Voodoo Rooms. Nejdříve úžasní, osvěžující, zábavní, inteligentní Creative Martyrs s nějakým tím povídáním a hlavně skvělými písněmi. A pak show s názvem All the Men We've Never Slept With (kdo by takovému názvu odolal?), která byla sice o něco prostší (jestli se to tak dá říct), ale nasmáli jsme se také slušně.

Druhý den už jsme moc času neměli (navíc jsme také chtěli trochu nakoupit, žeano). Aspoň nějaké kulturní uspokojení nám ale poskytla výstava Cheer Up! It's not the end of the world... o které snad ani není třeba nic víc říkat. Od složitých apokalyptických grafik až po Warholovo Elektrické křeslo.

Ono by ale vlastně vůbec nebylo potřeba chodit dovnitř, jak jsme zjistili, když jsme si šli do hostelu pro věci. Ulicí se téměř nedalo projít (rozhodně ne plynule), jelikož každých asi pět metrů byla nějaká živá socha, muzikant, tanečník nebo performance s hloučkem lidí okolo. Jak říkám, prostě ráj...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.