O tom, jak se nic nestalo, neboť dobré ploty, jak známo, dělají dobré sousedy

31. srpna 2012 v 18:49 | Iswida |  Povídání
Dohodli jsme se s drahým, že se přinutíme psát. Tak jsme si na povídkáři nechali vygenerovat zadání. *já-za-to-nemůžu*
Téma: Dobré ploty dělají dobré sousedy
Postava: Student filozofie
Místo děje: Sousedův dům (více méně)
První věta...


"Vždycky jsem byl divnej chlapeček," ozvalo se z obrazovky. To už byla poslední kapka.
Co je tohle za úchylárnu? pomyslel si vysoký muž kolem čtyřicítky sedící za kuchyňským stolem a vypnul televizi. Snídani dojedl bez ní. Pak vstal, pečlivě smetl několik drobků z košile, vzal z vedlejší židle černou koženou aktovku a vykročil ke dveřím. Nádobí uklidí hospodyně. Bude to první věc, kterou udělá, když přesně v deset nula nula přijde, tak jako každý den.
Muž si ještě před zrcadlem naposledy upravil kravatu a spokojeně se usmál na svůj čerstvě oholený obličej. Pak sebevědomým krokem vyšel z domu. Rozhodl se nechat auto odpočívat v garáži a jít pešky. Obloha byla čistě modrá, léto už ale dávno pominulo a nehrozilo tedy, že by své klienty odradil zápachem potu, jak by tomu bylo ještě nedávno. Základním parametrem při výběru auta mu vždy byla perfektně fungující klimatizace.
Mladíkovi, který do něj málem vrazil, sotva překročil hranici svého pozemku, zjevně v tomto ohledu ani chladné počasí nepomohlo. Muž přísně našpulil rty při pohledu na mokré kruhy v chlapcově podpaží, jeho poďobaný obličej a rozcuchané vlasy. Odhadoval ho asi na patnáct, šestnáct let, přesně ta věková kategorie, která tolik dávala zabrat jeho nervům. Měl by být ve škole, kde by jeho pubertální neupravenost a nezkrotnost neškodně vstřebávali už tak šílení učitelé.
Zautomatizovaným pohybem si uhladil vlasy a pokračoval v cestě. Byl místoředitelem jisté důležité firmy. Měl dvě sekretářky a exmanželku, jak se od vysoce postaveného muže očekává. To ale vůbec není důležité, protože on není naše hlavní postava. Můžeme ho klidně nechat jít do práce, nebo klidně nejít, když se mu zlíbí. I kdyby ho na nejbližší křižovatce unesl dinosaurus, nás to nezajímá.
Naši hlavní postavu jsme už s trochou pohoršení minuli. Mužův odhad byl ale špatný, mladík už měl téměř dvacet let, jmenoval se Pavel a právě nastoupil do prvního ročníku studia filozofie. Fakt, že zvládl přijímací zkoušky, by překvapil každého, kdo se s ním kdy setkal, ale ani v součtu by to nebylo nic proti tomu, jak moc tím byl překvapený on sám.
Teď právě zastavil před domem hned vedle toho, který patřil dotyčnému muži. Ten ovšem neměl tušení, že jsou sousedé. Dům většinou opouštěl ve svém autě s perfektně fungující klimatizací a jinak ho před kontaktem se sousedy bezpečně ochránily vysoké dřevěné ploty. Ale zpátky k Pavlovi, na to, že je to naše hlavní postava, ho ostudně zanedbáváme. A to právě zaujal velice vtipnou pózu za záměrem vyhrabat z batohu klíče! Stál, nebo spíše poskakoval na jedné noze, zatímco druhou podpíral batoh, očividně plný knih. Po chvíli zaklel, položil batoh na zem a zjistil, že hledaný objekt se nachází v přední kapse.
Chvíli poté, co zmizel uvnitř, se na scéně objevila zcela nová postava. Čtenář by měl zbystřit, neboť v momentě, kdy už máme v příběhu celé tři postavy (a hospodyni k tomu), nadchází moment, kdy se prostě už musí začít něco dít.
Nová postava, také chlapec, byl Pavlův spolužák z gymnázia jménem Marek. Pod paží držel fotbalový míč. V momentě, kdy se dotkl zvonku, bylo právě devět hodin a čtyřicet tři minut. Ano, bystrý čtenář pochopil, autobus, ve kterém jela hospodyně, se blížil k zastávce ve vedlejší ulici.
Pavel otevřel jenom v trenýrkách, jak měl ve zvyku. Co by na tohle řekl jeho soused se autor tohoto textu neodvažuje odhadnout, čtenář však nejspíš tuší.
"Zdar, pojď si zahrát," řekl Marek.
"Teď jsem přišel," zamručel Pavel a poškrábal se vzadu na krku, čímž odhalil bujný porost v podpaží.
"No a co. Dělej."
"Tak jo, jenom se obleču," podlehl složitému přemlouvání Pavel a zavřel za sebou dveře. Během čekání Marek zkoumal kolo opřené o plot, které vypadalo, jako by v plné rychlosti narazilo do zdi.
Bylo devět padesát osm.
"Postřeh!" zařval Marek, sotva se Pavel objevil, a hodil po něm míč. Postřeh byl ovšem něco, co Pavel zcela postrádal. Zmateně sebou škubnul a jeho loket se tím dostal přesně do trajektorie míče, a to tak, že míč po odrazu zamířil směrem k horní části plotu.
Toto je pro nás velmi důležitý okamžik. Podíváme-li se na domy v okolí, zjistíme, že je obvykle od sousedů dělí pouze nízké plotky nebo živé ploty. Živý nebo ne, takový plot by téměř jistě míč nezachytil. Pak by autor této povídky mohl vytvořit dva různé scénáře. Zaprvé, ve chvíli, kdy by míč překročil hranici pozemku, hospodyně by byla ještě na cestě, neboť autobus měl spoždění. Chlapci by se vydali pro míč, zdrželi by se však jeho hledáním natolik, že by je příchod hospodyně a další okolnosti, jaké se stávají jenom v povídkách, přinutili ukrýt se v domě. Následovat by mohlo cokoli od odhalení organizovaného zločinu až po duchařskou historku.
Za druhé, jakmile by míč přelétl plot, hospodyně by si právě vykračovala po chodníčku k domu. Míč by se nějakým kouzlem strefil rovnou do její hlavy. Jelikož jde o ženu postarší, zavrávorala by, zakopla o kameny lemující chodníček, upadla a o jeden z kamenů si rozrazila hlavu. Vznikla by z toho komedie tak černá, jak by byla hospodyně, kdyby se tento příběh odehrával o něco dřív.
Plot ale nebyl ani živý, ani nízký, naopak jej tvořila prkna ze solidního dřeva vyšší než průměrný člověk. Míč se odrazil zpátky k Markovi, který měl postřeh o něco lepší a bezpečně jej sevřel v dlaních.
"No ty jsi fakt dřevo," poznamenal směrem k Pavlovi a jako první vykročil směrem na hřiště. U sousedova domu se zastavil a sledoval hospodyni, jak jde po chodníčku k domu.
"Ty vole, dívej se na tu prdel. Myslíš, že všecky ženské pozděj vypadají takhle?"
Pavel se zamyslel. "Všechny ne. Vezmi si třeba tu herečku..." odmlčel se. Nemohl si vzpomenout na jméno.
"Kterou?"
"Nevim, jak se jmenuje. To je jedno," mávl rukou.
"Ale stejně, myslím normální ženské. Jaká je šance, že bude někdo jako ty nebo já chodit s nějakou herečkou?"
"To je fakt," souhlasil Pavel. Raději to ale nerozvíjel. Chtěl si udržet určitou naději.
Hospodyně mezitím zmizela v předsíni. Položila svou objemnou kabelku na poličku do skříně, přezula se do pohodlných pantoflí a šla do kuchyně umýt a uklidit nádobí. Měla by zavolat tomu mladíkovi, aby co nejdřív přišel posekat trávník, dokud je tak pěkné počasí. Rozhodně dnes vypere prádlo, aby mohlo uschnout hezky na sluníčku. Potom hned zajde na nákup a trochu poklidí. Ve tři hodiny odpoledne zmizí, jako by tam nikdy nebyla, přesně jak to má její zaměstnavatel rád.
Při práci si tiše pobrukovala. Měla dobrou náladu, další den totiž dostala volno a bude moct vzít vnučku do parku.
Zrovna před domem s kolíčky v zubech věšela prádlo, když se Pavel s Markem vraceli z hřiště a o něčem vášnivě debatovali. Neposlouchala je. Ale my je poslouchat budeme, protože Pavel je, ač se to nezdá, stále naše hlavní postava.
"To nemůžeš myslet vážně!" prohlásil právě Marek, na což mu Pavel sofistikovaně odpověděl: "Ale ty tomu vůbec nerozumíš, ty jsi úplný debil!"
"Jak můžeš říct, že Smrt čtyřhlavým ještěrkám je kravina?"
"Uznávám, pořád je to lepší, než Stmívání," řekl Pavel s předstíranou vážností.
"Neopovažuj se srovnávat to se Stmíváním!" zavrčel Marek a výhružně napřáhl ruku s míčem.
Pak si ale oba všimli, že dorazili do cíle.
"No nic. Co děláš večer?" zeptal se Pavel. Oba už byli úplně klidní.
"Ještě nevím. Kdyžtak na tebe zazvoním."
"Hm. Tak čau."
Pavel za sebou zabouchl dveře domu, odkopl botasky do kouta a šel do pokoje, kde ze všeho nejdřív zapnul počítač. Pak se vrátil do kuchyně a otevřel lednici. Zatím byl doma sám, rodiče chodili z práce až mnohem později. To mu naprosto vyhovovalo. Ukrojil si kolečko salámu, sáhl do spíže pro rohlík a sedl si k počítači. Tuto pozici opustí ještě asi třikrát nebo čtyřikrát kvůli záchodu a večeři. Když počítač vypne, bude už většina domů v ulici tmavá a jejich obyvatelé v zajetí hlubokého spánku.
Muž se dnes vracel z práce později, než byl zvyklý. Večeři snědl u televize a odebral se do pracovny, kde se ještě musel probrat nějakými důležitými papíry, kterým, jak autor doufá, čtenář stejně nerozumí, není tedy třeba je blíže specifikovat. Skončil naštěstí dostatečně brzy na to, aby ještě mohl podlehnout jedné z mála svých slabostí - napustil si horkou vanu a pohodlně se v ní rozvalil s paperbackovou detektivkou. Spát šel se spokojeným úsměvem na rtech a neměl přitom ani tušení, že někdo v ulici je ještě vzhůru.
Čtenář musí být jistě zklamaný tímto příběhem. Co má ale autor dělat, když jeho postavy žijí docela obyčejný život, a především je od sebe dělí dobré ploty, které, jak známo, dělají dobré sousedy?

.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ywulíí:) Ywulíí:) | Web | 31. srpna 2012 v 18:58 | Reagovat

Krásný blog i design:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.