Samá voda aneb Rock for People 2012

7. července 2012 v 20:34 | Iswida |  Hudba
Tak se dívám, že jsem do této rubriky už rok nepřispěla. Tohle ale opravdu stojí za to sepsat. Fotky bohužel opět nemám - s Nikonkem by mě tam nepustili a ničím jiným už se mi fotit nechtělo...


Den nultý
Stejně jako loni jsme na Rock for People vyrazili už na nultý den - čili v úterý 3. 7. Vyjeli jsme poměrně brzo ráno. Čím dál od domu jsme byli, tím více bylo nebe zamračené, až kousek před Pardubicema začalo lít, vlak zastavil a bylo nám oznámeno, že na trati vypadl proud. Stáli jsme tam něco přes hodinu a říkali si, že se to aspoň vyprší teď a potom bude pokoj. Což se ovšem tak docela nestalo.
V Hradci nás chytl liják, ještě než jsme stačili dojít do Tesca na nákup. Když jsme se konečně dostali na letiště, narazili jsme na plochu plnou chaoticky rozmístěných lidí - a další déšť. Stručně řečeno, víc než hodinu jsme stáli v řadě na výměnu vstupenek za pásky, lilo na nás a bušily do nás kroupy. Po chvilce jsme vzdali i snahu udržet suché aspoň spacáky. Můj se naštěstí ukázal být docela odolný. Postavili jsme na té břečce, co v campu už pomalu vznikala, stan, zmeškali mezitím kapely, před kterými jsme si původně mysleli, že si ještě chvilku zdřímnem, načež jsme neviděli ani zbytek plánovaných, protože kvůli počasí nehráli. Cocotte Minute a Polemic nás ale i tak zvládli festivalově naladit.

Den první
Ze stanu nás poměrně brzy vyhnalo sluníčko. Radost z něj nám trochu kazil pohled na bažinu, která vznikla kousek od něj. Kdo mohl tušit, že zrovna z tohohle donedávna zeleného místa se stane poměrně frekventovaná cesta? Naštěstí jsme si pak vždycky zase vymáchali boty v kaluži u vchodu - nebo případně v korytě v areále, neboť to nejblíž k nám samozřejmě nefungovalo. Kdo tam nebyl, nejspíš si to bláto nedokáže dostatečně barvitě představit, ať ho popíšu jakkoli. Nejlepší bylo, když začlo pařit slunko a celá ta sračka začala fakt krásně smrdět... Ale dalo se to, odpoledne už se to dokonce s trochou štěstí dalo projít i bez brodění se po kotníky ve vodě/blátě/směsi obojího.
Ve tři odpoledne jsme se poprvé, ale nikoli naposled pobavili s divadelním souborem Koňa a Motora a jejich podáním MacBetha. Divadlo a různé průvody jsou opravdu skvělým zpestředním festivalu, stejně jako Drum Circle, kde jsme dostali bubny a pěkně se odreagovali mlácením do nich.
Nejlepší událostí dne ale byly The Subways a Franz Ferdinand. S drahým jsme se na ně hrozně tešili - a oprávněně. Nejvíc nadšená jsem byla z toho, když Franz Ferdinand na konci všichni vzali paličky a všichni společně bubnovali. To bylo naprosto úžasné.



Prodigy jsem si ráda nechala ujít a šla místo nich na Talent & Jam Stage, kde jsme všeobecně trávili hodně času (i když nás do hangáru většinou prostě zahnalo vedro nebo déšť), na Fox Tail Rockets. Byli vážně dobří, hlavně zpěváka musím pochválit. Asi mám slabost pro začínající kapely.

Den druhý
aneb den, který nasral nejvíc lidí. Mě ne. Trošku mě mrzelo, že Faith No More nehráli, ale spíš kvůli všem těm lidem, co to chtěli vidět, kvůli tomu, jak by všechno bylo bílé a plné květin, a taky nám ta bouřka zabila celý večer. Stan naštěstí ne. Ten vydržel - i když nevím, jak by dopadl, kdybychom ho celou dobu zevnitř nepodpírali.
Ale od začátku. Zatímco při příjezdu jsme se snažili udržet aspoň něco v suchu, ve čtvrtek už jsme strkali pod kohoutek všechno od vlasů až po oblečení. Ráno jsme se vykoupali v jezírku a po zbytek dne nadávali na nedostatek vody - v campu jsme to vzdali úplně, jedno koryto nefungovalo vůbec a u druhého tekl jeden kohoutek. Jestli tam je další jsme ani nezjišťovali.
Hudební zážitky jsme zahájili Zakázaným ovocem, které nás docela bavilo, ale hlavně nasledujícími Mutiny on the Bounty. Hráli opravdu skvěle (nemůžu na YouTube najít nějakou dobrou ukázku...). Nemohla jsem spustit oči z prstů jednoho z kytaristů.
Ale zatímco ostatní se nemohli dočkat - a ani nedočkali (dobře, nebudu hnusná :-D) Refused a Faith No More, můj den se točil kolem mnohem méně slavné skupiny Molotov Jukebox.


Možná, že bych na ně nešla, kdyby jejich zpěvačkou a hráčkou na akordeon nebyla Natalia Tena (Tonksová v HP a Osha ve Hře o trůny), ale o hodně bych přišla. Byla jsem naprosto nadšená. Rozproudilo mi to krev a maximálně jsem si to užila. Mimochodem, Natalia má u mě plus bod za odvahu - na jevišti se vlnila oděná jen do plavek a akordeonu. Je skvělá, plná energie a vypadala, že si ten koncert taky užívá a dělá jí radost, že se nám to líbí.
Vzhledem k vedru následovalo lenošení. Nejdřív Laco Deczi & Celula New York v krásném dřevěném "baru" plném zrcadel, pak Flogging Molly.


Trochu mě mrzí, že jsme jen poslouchali zezadu - kdybychom věděli, že z večera nebude nic, pořádně bychom to roztočili. Ten vítr vypadal opravdu děsivě, musím přiznat, že jsem byla fakt vyděšená (a jak jsem tak viděla všechny ty ulámané větve, asi jsem měla proč). Ale úplně nejvíc nás na tom štvalo, že to bahniště, které už mezitím stihlo jakž takž vyschnout, tam bude nanovo...

Den třetí
Celý poslední den jsem si v duchu opakovala "uvidím Annu Calvi". Nevím, proč jsem z toho byla nadšená víc než třeba ze Subways, rozhodně jsem z ní ale po tom koncertě ještě víc vedle než před ním... Ale to předbíhám.
Ráno už zase byla modrá obloha a vedro. Chtělo se mi spát. Probrali mě až Maison Du Malheur - povedlo se jim mě nejen neuspat (což skoro zvládli Zero Number One před nimi), ale dokonce mě přimět tam poskakovat jak praštěná.


Část Keko Yoma jsem nicméně stejně prospala, přestože se mi také moc líbili. Příjemně mě překvapila dívčí skupina K2, na kterou jsem vlastně původně šla jenom proto, že se mi nechtělo na Architects. Mám ráda dvojhlasy.
Mňága a Žďorp komentář nepotřebují, prostě paráda. A pak už božská Anna Calvi.


Naprosto mě pohltila. Dokonce jsem u toho ani nemyslela na to, že venku už je zase zataženo a že druhý takový vítr už náš stan asi nezvládne. Nevím, jestli mě víc mrazilo z těch ďábelských instrumentálních části, u kterých Anna stála jako bohyně před nasvíceným kouřem, nebo z toho hlasu nesoucího se stanem, hlavně ve vyšších pozicích.
No a pak se počasí rozhodlo být divné, což nás připravilo o Irie Révoltés. Napřed foukalo a nepršelo, pak pršelo a nefoukalo, mezitím to vypadalo současně jako že z toho nic nebude a současně jako že se to teprve rozjíždí... Každopádně jsme přežili a já jsem vyrazila zpátky do areálu. Tam mě čekalo překvapení týdne - Crystal Castles. Hrozně ráda bych našla tu písničku, co hrála první, ale asi se mi to teď nepodaří, takže radši nic. Když se ozval ten manipulovaný hlas, běhal mi po zádech mráz (a nebylo to jenom tím, že byla docela zima) a dokonce jsem šla dopředu (a nebylo to jen tím, že mezi lidmi je teplo). Přitom tento druh hudby vážně nemusím.

A to je vše. Teď si užívám sucha, teplé vody a vychlazené koly (ta voda z koryta mi už pěkně lezla krkem).
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 7. července 2012 v 23:38 | Reagovat

Podpírání stanu aby nesletěl? Co mi to jenom připomíná? :D :D Taky jsme to měli o fous...
Molotov Jukebox byli ÚŽASNÍ, vůbec jsem nečekala, že to takhle roztočí :D

2 Iswida Iswida | 8. července 2012 v 10:38 | Reagovat

Že jo? Čekala jsem, že to bude super, ale bylo to ještě mnohem lepší :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.