Zase jednou...

15. února 2012 v 21:20 | Iswida |  Kecy okolo
... mám dneska potřebu do všeho kecat (a koupila jsem si naprosto fantastické velké černé brýle a nemůžu se dočkat, až mi do nich vsadí skla).

1. Tento článek jsem si dnes přečetla, když jsem konečně o půl páté přišla domů, a poměrně mě zaujal. Jistě, připadá mi úsměvné, jak si někteří lidé nárokují titul "spisovatel" naprosto za nic. A nijak zvlášť mě netrápí, že pro toho zvláštního živočicha píšícího a blogujícího neexistuje dost výstižný název (aspoň jak se zdá, já jsem si se slovem pisálek zatím vždycky vystačila). Přiznám se, že jsem článek nečetla celý, ale pouze metodou, pro kterou je v angličtině krásné slovo "skim" (a kterou teď využívám při pokusech prokousat se téměř devítisetstránkovou knihou Dějiny divadla). A taky vím, že hlavní poselství článku je v něčem jiném. Zrovna včera jsem ale nad podobnými tématy přemýšlela, takže:
Možná jsem naivní, ale opravdu věřím tomu, že literatura pořád má určitou moc. Že pořád ještě je co napsat. Že se pořád ještě dá někoho ovlivnit. Že sice vychází nechutné množství knih, ale to souvisí s dobou, naše generace je zvyklá na strašnou spoustu informací a já jsem za to ráda. Špatné knihy vznikaly vždycky, ale nebylo tak snadné je vydat, jak je tomu dnes. Navíc je těžké najít objektivní kritiku - literární servery jsou dostačující jen v začátcích a najít někoho ochotného a dostatečně způsobilého je problém. Literární kritika není vidět, pokud za to vůbec stojí - a právě ona by měla kvalitu literatury zachraňovat. Každopádně vnímání lidí se díky internetu opravdu mění a chce to trochu času, aby se tomu kultura přizpůsobila a našla si způsoby, jak právě toho množství informací využít k tomu, aby oddělila zrno od plev.
Nejvíc mě ale vždycky trápí věta "vše už bylo napsáno". Nemůžu s ní souhlasit už proto, co dělám. Nemůže s ní souhlasit ani nikdo jiný, kdo stále nenašel dokonalé vyjádření všech radostí a strastí. Jsou věci, které byly prozatím vyjádřeny jen naprosto nedostatečně. Například vidím budoucnost v ženské poezii. Nevím, jak to vypadá v současné světové poezii, ta ke mně moc nemá šanci proniknout, ale v té české se jí teď objevuje poměrně hodně a já jsem zatím nenašla takovou, která by to dokázala dostatečně dobře vystihnout. Navíc - podívejte se kolem sebe. Copak vám připadá svět stejný? Lidé se nemění, ale na základě tohoto zjištění by byla literatura vyčerpaná už strašně dávno. Jenom za těch deset let, které si jakž takž pamatuju, se toho hodně změnilo. Umění má kam růst - nejen literatura. Některé pokusy najít něco nového sice sama považuju za zoufalé (hudbu bez tónu, obrazy bez malby...), ale v mém naivním mozku stále existuje víra, že ještě nebylo řečeno zdaleka vše - a také že ještě zdaleka nebyly vyčerpány způsoby, jak to říct.

2. Jelikož se mám učit na dvě písemky a hromadu maturitních otázek, samozřejmě tím moje brouzdání po internetu neskončilo. Pokračovala jsem tímto článkem. Předpokládám, že všichni dva lidi, co tento článek čtou, mají se školou bohaté zkušenosti a nemusím se tedy vyjadřovat k tomu, jak velká hovadina to je. Můj bratr má na osmiletém gymplu v rámci nových osnov předmět "člověk a svět práce", který je založen na podobné ideji "učme děti pomocí praktického života". Nenaučí se tam nic, ale zato mu to zabírá čas na předměty, které by mu k něčemu mohly být.
Tento článek způsobil věc, se kterou se u mě mé okolí setkává poměrně často - půlhodinový monolog o českém školství. Bohužel (rozhodně ne pro vás) se mi nejspíš nepodaří jej celý rekonstruovat, ale aspoň základní body zmíním:
Jenom co jsem se dostatečně vynadávala ve smyslu "pořád mě víc zajímá obsah abstraktního čtverce než ekonomické využití konkrétní popelnice", pustila jsem se dál. Možná je radikální nazvat to "vzdělávacím komunismem", ale přesně tak mi to poslední dobou připadá - snaha ze vzdělání udělat něco jednoduchého, co bude všechny bavit. Radši ať všichni ví málo, než aby někdo věděl hodně. Tohle patří na první stupeň základní školy, možná ještě částečně na druhý, ale rozhodně ne na gympl. (Toto přeskočení na středoškolské vzdělání už nesouvisí ani tak s článkem, jako spíš všeobecně se snahami v dnešním školství.)
Kam má jít člověk, který se fakt chce něco naučit, opravdu má zájem intenzivně studovat, jít na vysokou školu a pak se nejlépe vystudovaným oborem i živit? Neměla by být gympl tak trochu výběrová škola? Asi sotva by s tímhle souhlasili všichni, co teď na gymplu jsou, a to by bylo jedině dobře. Pak by tam aspoň nelezl každý idiot a - překvapivě! - by pak taky nešel každý blbec na vysokou. Prostě kdo nemá zájem o podrobnější vzdělání, ať jde na soš a pak na voš, pro mě za mě. Ale co my uděláme? Zavedeme státní maturity, abychom ztížili učňákům zaměření na jeden obor a abychom snížili úroveň gymnázií. To si fakt hodně pomůžeme. Pak půjde určitě na výšku jenom ten, koho to opravdu zajímá... (sakrasmus - jen pro jistotu). A jak to vyřešíme? Zavedeme školné! Sice pak rozhodně nepůjdou studovat ti nejlepší, ale rozhodně jich bude míň, tak co.
Vemte si už ty kecy ve volitelných předmětech - "já vím, že vás to asi nebaví" nebo "dneska už skončíme, aby toho nebylo moc". Třeba já jsem si ty předměty vybrala právě proto, aby toho bylo moc. Chci to vědět. (Jasně že nadávám, když se to mám učit. Ale jsem ráda. Protože vím, že si z toho něco zapamatuju. Lituji, že jsem se toho za ty roky nenaučila mnohem víc - protože teď vím, že by to šlo. Systém "uč se zpaměti" v dnešním školství určitě není ideální a potřebuje změnu, ale rozhodně je účinnější než žvásty rádobyzeživota.) A opět narážíme na to, že ne všichni to berou takto. Otázkou je, kolik lidí by šlo na gympl, kdyby se toto od nich předpokládalo - ale i když už vyloučíme možnost gymnázia zefektivnit (méně času, více vědomostí, více samostudia, které je někdo ochotný ocenit; tohle je jenom šaškárna, která nás připravuje o mládí), proč z nich proboha někdo chce dělat --- (nemám slov).

Tak nevím, jestli tento monolog není ve výsledku delší a vášnivější, než ten původní :-D Ráda si přečtu vaše komentáře.

Ještě k jedné věci jsem se chtěla původně vyjádřit - k tomu, jak ze sebe v dnešní době všichni dělají drsné cyniky. Ale o tom třeba zas někdy příště.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Raven Raven | Web | 15. února 2012 v 22:04 | Reagovat

1. Já jsem literární matlal. Zatím jsem si s tímto označením taky vystačila a nemám potřebu se někam dále evolvovat.
Jinak s tebou ve velké míře souhlasím. A myslím, že kolem nás je naprosto nevyčerpatelný svět inspirace. K tomu navíc musíme přičíst to, že nikdo nikdy v životě nemůže přečíst úplně všechno...

2. Dala jsem si ze všech státních předmětů maturity vyšší úroveň, právě z důvodu, který popisuješ. Chci něco umět. Chci se to naučit. Chci si to pamatovat a chci mít osvědčení toho, že jsem se opravdu snažila. Šla jsem na gympl proto, abych měla hodně učení. A ačkoli mrmlám - stejně jako ty, a teď mrmlám konkrétně nad novověkou filosofií, která mě ovšem opravdu baví - jsem stále hrozně ráda, že jsem se dostala na gympl, a že ho opustím dřív, než ho ta příšerná vzdělanostní nivelizace úplně zkazí.

Howgh.

:)

Díky za článek, Is! :)

2 vydrysek vydrysek | Web | 15. února 2012 v 22:30 | Reagovat

Já se vyjádřím jen krátce ke školám - kritizuješ, že "hraní" ve škole je špatné, ale myslím, že nemáš tak úplně pravdu. Když srovnám systém středních škol u nás a v USA, kde se právě podobný systém z části používá, tak jsou na tom skutečně líp. Nejen, že to vzbudí ve studentech zájem, ale také si líp uvědomí problematiku celé látky. Kdybych to chtěl shrnout celé, bylo by to na celý článek. Shrnu to takto - naše školství potřebuje změnu, a přitom není třeba vymýšlet nic nového. Jen se podívat do zahraničí a zkusit pár věcí aplikovat i u nás.

3 Iswida Iswida | 15. února 2012 v 22:35 | Reagovat

neříkám, že změna není potřeba. také se mi nelíbí učení zpaměti a doslovné odříkání. ale dosavadní změny a nápady jsou naprosto šílené...

4 absurdni-asenath absurdni-asenath | 15. února 2012 v 22:37 | Reagovat

[1]: Naprosto souhlasím s druhým bodem, Raven. Taky pořád žvaltám, jak je gympl na nic a že se tam pořád učím spoustu věcí k ničemu, ale přesto jsem si ke státní češtině dala ještě školní, protože jsem se celé roky těšila až se budu třást, že si vytáhnu obrozence nebo jiný oblíbený humus, jak jsem to viděla u starší sestry a jak mi to vyprávěli rodiče. Protože to mělo dřív úroveň.

Jinak taky souhlásím v mnohém v článku.
Zvláště s tím, že rozhodně všechno napsáno nebylo. Kolikrát byl v historii napsán jeden příběh různými lidmi a různými pojetími a dnes se o každé té "verzi" učíme. A navíc s novou dobou, nové problémy k řešení. Hotovo. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.