O strachu

19. ledna 2012 v 19:13 | Iswida |  Povídání
Povídka, kterou jsem napsala na začátku prosince. Vlastně jen taková skica, takový okamžik.

Mám rýmu. Kdo mě zná a ví, jak jsem nevrlá, když mám rýmu (pro ostatní - ještě víc, než když ji nemám), by si mohl udělat aspoň matnou představu o tom, jak moc nevrlá jsem, když je rýma pravděpodobně způsobena teplotou ve škole. Stručně řečeno - jinde než ve škole mi během uplynulého týdne zima nebylo (a venku jsem strávila dohromady tak hodinu). V kombinaci s tím, že se toho podstatně více naučíme, když ve škole zrovna nejsme (záměrně nepíšu "mnohonásobně více", o násobení nuly jsme se myslím kdysi cosi učili)... A pořád mi nepřišel Host, který činí vyučování mnohem zajímavějším...
Zkrátka je praktičtější mě teď nedráždit.



O STRACHU
Byla už dávno tma a tak myslela na to, že by se asi měla bát. Vlastě se trochu i chtěla bát. Někdy je docela příjemné bát se, zrychlit tak, že vám dochází dech, roztřeseně a příliš dlouho hledat klíče a pak za sebou s úlevou zavřít dveře.
Zachtělo se jí trochy strachu, a tak na chvíli odlepila oči od chodníku pokresleného stíny. Zběžně prozkoumala temná zákoutí, kde by se nepochybně mohlo ledacos skrýt, kdyby to náhodou chtělo.
Zabála se. Nejdřív jen trošičku, opatrně, jako když v létě zkoušíte palcem od nohy teplotu vody v bazénu. Pak znovu, o něco víc. Ticho se prohloubilo. Cvakání podpatku o chodník se stal nesnesitelně nepřirozeným.
Ohlédla se. Na chvilku zastavila a poslouchala. Cítila, jak se jí nepříjemně stáhlo hrdlo. Srdce bilo o poznání mocněji. Zaťala pěsti a všimla si, že jí dlaně pokrývá kluzká vrstvička potu.
Rozešla se mnohem rychleji než předtím, jako by chtěla dohnat těch pár ztracených okamžiků. Očima těkala po keřích, které nikdy předtím neměly tak zvláštní tvar. Tiché zapraskání ji přimělo mírně vyjeknout. Dveře v některém z okolních domů zavrzaly. Trhaně se nadechla a dala se do běhu. Proklínala podpatky, které teď klapaly tak hlasitě, že museli určitě přitáhnout násilníky z celého města.
Studený noční vzduch ji pálil v plicích a po pár desítkách metrů jí začal docházet dech. Zrychlila ještě víc. Nevnímala už nic než své nohy pohybující se dopředu, jedna před druhou, stehna napínající se pod džínami, hrudník zvedající se v zápasu o vzduch.
Konečně zastavila. Ve vyčerpaném předklonu se snažila uklidnit své astmatické průdušky. A smála se. Zcela upřímně se smála.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Raven Raven | Web | 22. ledna 2012 v 21:02 | Reagovat

Ten pocit nočního strachu v ulicích je mi trochu povědomý. Hlavně u nás na sídlišti. Máme takové humoristické lampy... svítí si, kdy chtějí, častěji tedy nesvítí a jsou dvě na sto metrů.

Možná ten strach zase někdy zase zažiju, až si doma zapomenu kudlu. (Která mi občas dává nezdravý pocit bezpečí i v jedenáct (a později) v noci. :)))

2 Raven Raven | Web | 22. ledna 2012 v 21:05 | Reagovat

Když jsme u té nechopnosti napsat pouze jeden komentář...

Líbí se mi, jak jsi to napsala. Vtáhlo mě to a ponořila jsem se do toho. A chvilku jsem se tak cítila... :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.