Město

19. prosince 2011 v 22:44 | Iswida |  Povídání
Právě mi docvaklo, že tady ještě není mé ženiální umělecké dílo (které mi v jisté soutěži vybojovalo osmigigovou flashku). Jak už jste si zajisté stačili povšimnouti, nejsem žádný velký prozaik. Především mám psaní prózy mnohem méně pod kontrolou - jako by nezáleželo na mě, jestli ji napíšu nebo ne. A neumím ji vypilovat. U básní je to jinak. Je to sice neromantické, ale většinu jich napíšu proto, že je chci napsat.
Mimochodem stále mi nikdo nespočítal perníčky...





Dialog první

Jako každé ráno typický pracující muž ve středních letech vstal a cestou na záchod pohlédl nejprve do zrcadla, pak z okna. V prvním uviděl dobře oholeného muže, který bude za půl hodiny v obleku vypadat solidně. Za skleněnými tabulkami okna ale nebylo nic víc než kousek balkonu.
"Víte, ono je někdy fakt vyčerpávající být pořád vidět," pomyslelo si město. "Jeden už nemá klid ani v noci. Pouliční lampy by se rozhodně daly považovat za narušování soukromí. Tak je prostě někdy mlha, no."
Město se spokojeně vrtělo pod dekou ještě skoro hodinu.
Typický pracující muž ve středních letech si ráno nevařil kávu, koupil si ji cestou do práce v bufetu několik pater pod svou kanceláří. Tam ale samozřejmě musel nejprve dojet.
Někomu by možná připadalo milé, kdyby ho auto ráno pozdravilo poslušným zavrčením, ale jeho nový vůz byl pochopitelně naprosto tichý. Což mu ovšem nezabránilo v tom, aby jako téměř každé pondělí uvízl v zácpě mezi dalšími typickými pracujícími muži a ženami.
"Cholesterol, zužování cév, já vím," začervenalo se město. "Mělo bych si dávat pozor, mám už svoje léta. Ale při všem tom stresu si přece musím trochu užívat, ne?"
Doktoři mu řekli, že pokud to takhle půjde dál, mohlo by dostat infarkt. Dopravní kolaps, lidově řečeno.
Konečně dorazil na firemní parkoviště. Sáhl na zadní sedadlo pro černou koženou aktovku (jakou nosí všichni typičtí pracující muži ve středních letech) a vystoupil z auta. Když svižně přibouchl dveře, dopadla mu na ruku osamělá kapka. Než překonal těch třicet metrů, které ho dělily od vchodu do budovy, tekla z něj voda a bílá košile se mu lepila na záda.
"Není nad osvěžující ranní sprchu," zavrnělo město, které dnes mělo obzvláště lenivou náladu. Slastně přivíralo oči, takže všichni typičtí pracující muži a ženy musely v kancelářích rozsvítit světla.
Ještě celé mokré se rozhlédlo okolo.
"Jaký krásný den!" řeklo si. Dostalo najednou chuť se vyhřívat na sluníčku.
Typický pracující muž ve středních letech zapnul klimatizaci.


Dialog druhý

Devatenáctiletá studentka si kávu vařila sama. Odhrnula vrstvu sešitů, aby mohla hrnek postavit na stůl vedle notebooku. Pak sáhla do poličky a z barevného obdélníčku vyloupla malou, nenápadnou pilulku.
"Sakra, nezapomněla," zavrčel čáp na kolegu a odložil dalekohled. Oba zklamaně svěsili křídla.
"Jestli se brzo někdo nezachová nezodpovědně, tak to tady namouduši taky zabalím. Včera tudy letěl Franta a říkal, že na venkově je to přece jenom o něco lepší," prohlásil ten s dalekohledem.
"No jo, ale tam už je dost plno. Víš, jak tu sedávaly ty tři vrány? Nedávno se taky odstěhovaly. Myslíš, že je v nějaké díře práce pro tolik ptáků?" namítl druhý.
Studentka vyběhla z domu směrem k autobusové zastávce. Nezastavil ji ani zvonící mobil, vzala ho v pohybu a možná až příliš nahlas (a rozhodně příliš udýchaně) zavrčela: "Ano?"
"To jsem já," slyšela na druhém konci spolužačku. Její hlas zněl rozrušeně. Teprve teď se studentka zastavila.
"Co se stalo?" zeptala se.
"Průser. Nechci to říkat do telefonu. Můžeš přijet?" Vzala mobil do druhé ruky, aby měla chvilku na rozmyšlenou.
"Jo, jasně. Škola počká. Hned jsem tam."
K čápům si najednou přisedla už starší, ale velice pracovitá vrána.
"Zdar lidi. Skvělá novinka. Mám práci," krákla.
"Tak to gratulujeme. My furt nic," odpověděl otráveně jeden z čápů.
"Proto za vámi letím. Prý to mají být dvojčata. Ale ještě nic není jisté, je to mladá holka," vysvětlila vrána.
"Takže zase nic. Ta si to nenechá," zakroutil hlavou čáp.
Kamarádky se nejdříve objaly, až pak došlo na slova.
"Nedostala jsem to," přiznala se spolužačka. Chvilku bylo ticho. "A... dělala jsem si takový ten test. Jsem v tom," dodala skoro šeptem. Zadívaly se na sebe s nehlasnou otázkou, která nakonec přece jen byla vyslovena.
"Necháš si to?"
"Já nevím." Vstala a začala přecházet po místnosti. "Filipovi jsem to ještě neřekla. Ale... já bych nikdy..." Na chvilku se zahleděla z okna. "Vlastně to může být docela fajn. Máme byt a tak, tohle nějak zvládneme. A už jsme spolu dlouho," přesvědčovala spíš sama sebe.
"Tak co? Tak co?" Čápi se mačkali na vránu, která dalekohledem rozhovor sledovala.
"Počkejte, ještě se nerozhodla," odbyla je snědá společnice a napjatě čekala, co bude dál.
Znovu si sedla a upřela pohled na ruce, ve kterých nervózně mačkala přívěšek od přítele.
"Já si to asi nechám," špitla nakonec. Kamarádka ji konejšivě pohladila po rameni.
"Nechá!" zajásala vrána a čápi si vítězoslavně plácli křídly. Odněkud se najednou objevilo šampaňské a všichni tři poslíčci si radostně připili.


Dialog třetí

Svlékl si propocené, zaprášené pracovní tričko a přesným obloukem ho hodil na koš se špinavým prádlem. Otočil kohoutkem a nechal horkou vodu téct do vany, zatímco se vrátil do kuchyně. Zalil instantní polévku a dal se do jídla. Po několika soustech šel zpátky do koupelny zastavit vodu.
Každá čtvrť byla jiná. Tahle měla ulice šedivé a nikdy nelenošila. Byla přísná a chladná.
Stejně jako lidé upřednostňují různé žánry filmů, také města nebo jejich části se různým způsobem baví. A tahle část si libovala v hororech a detektivkách.
S plechovkou piva v ruce se rozvalil před televizí. Přepnul na zprávy, i když věděl, co uvidí. Každý večer nová přepadení a vraždy. Když redaktorka s vážným výrazem ve tváři varovala obyvatele před novým gangem, na chvilku se zamyslel, jestli nezapomněl zapnout všechny řetízky na zamčených dveřích.
Tohle předměstí nebylo na sladké. Mělo rádo alkohol a hodně kouřilo, takže jeho plíce byly nemocné a černé. Továrnami na okrajích vycucávalo z obyvatel energii a chraplavě se smálo, když vidělo zablýsknout se nůž.
Vypnul televizi. Chvilku nervózně klepal prsty do stolu, pak hrábl do kapsy a vysypal na stůl hrst drobných. Rychle je spočítal. Mezi obočím se mu vyryla vráska. Přesto vstal, stáhl z věšáku bundu a odešel z bytu.
Předměstí sledovalo, jak se hospody plní. Zhasínalo lampy a hrálo si se stíny v zapadlých uličkách. Převrátilo popelnici, když vědělo, že to někoho k smrti vyděsí. A v opuštěných budovách láskyplně schovalo své pečlivě odchované děti.
Zastavil se. Byl si jistý, že něco zaslechl. Nikdy se v ulicích nebál, i když už slyšel o mnoha smutných případech, ale dnes měl z cesty do hospody nepříjemný pocit. Pomalu vykročil dál. Najednou se před ním odnikud vynořila temná postava a zezadu ho něco těžce a tvrdě udeřilo do hlavy.


Dialog čtvrtý

Umělohmotná krabička tiše hrkla a na dlaň mu vyklouzla malá pilulka. Spolkl ji a zapil džusem. Nedbalost, s jakou to udělal, prozrazovala, že bez prášku už dlouho spát nešel.
Auta si povídala, když se potkala na ulici. Dokonce i tady ve městě, kde lidé spíše mlčeli. A když jela sama, prozpěvovala si podle nálady - vesele, výhružně nebo rozmrzele (hlavně když pršelo).
Zhasnul světlo a s povzdechem zalehl do postele. Hluk venku neustával, stejně jako nervózní tok jeho myšlenek, ale on věděl, že ho látky v krvi za chvilku uspí.
Lidé jim samozřejmě nemohli rozumět. Rušil je jejich hluk. Toužili po autě slušně vychovaném, se svázaným jazykem.
Pod víčky už začínal vidět příjemnou tmu spánku, když ho najednou probral tvrdý políček zvuku.
"Pitomec!" zavrčel. "Kterému hňupovi může houkat alarm několikrát denně?"
Byl ještě malý, tenhle Citroën. Nikdy by to nikomu nepřiznal, ale bál se ve městě sám. V noci fňukal jako malé dítě. Volal svého pána, kdykoli o něj někdo zavadil cípem kabátu.
"Jednou ti za tohle někdo vymlátí okno," varovalo ho vedle stojící auto, které už se taky chystalo spát.
Potmě vstal a šel ho kuchyně. Ve městě není nikdy tolik tmy, aby musel rozsvítit. Napustil si do sklenice trochu vody a několika doušky ji vypil. Pak se vrátil do postele.
Citroën ještě chvilku vzlykal do tmy. Pozdravy okolo jedoucích taxíků ho ale začaly ukolébávat, až se nakonec mírně zhoupl, uvelebil se na silnici a usnul.


Závěr

Věděli předem, že stěhování bude těžké. Jen se chvilkami zdálo, že je to ještě těžší. Vyčerpávající.
"Je to jen město, miláčku," pošeptal a pohladil ji po vlasech. Měla čelo opřené o jeho rameno, ale neplakala. Přestože bylo všechno to složité tak blízko, cítila se až podivně klidná. Dokonce i tady, i přes ten pocit, že si nikdy nezvykne.
"Podívej." Odvedl ji k oknu. "Polovina přístavu krvácí."
"Ta polovina, do které chodíváme spát," doplnila. Lehce se usmála, přivřela oči a dovolila mu, aby ji políbil.1





1 ... dialog v Závěru využívá verše z básně Leonarda Cohena "Je to jen město, miláčku"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Raven Raven | Web | 19. prosince 2011 v 23:13 | Reagovat

Páni.

Jsem nadšená. Je to z nejlepšího, co jsem poslední dobou četla. Výborné. Lahodné, zahrálo mi to na city.

2 Iswida Iswida | 20. prosince 2011 v 12:03 | Reagovat

Vážně? :-) To jsem ráda...

3 Raven Raven | Web | 20. prosince 2011 v 13:45 | Reagovat

Poslední dobou jsme ve škole četli hodně ukázek těch "novodobých" poválečných autorů. A jako někdo, kdo se momentálně jeví, že moc nedá na symboly ani velká jména, musím říct, že tohle dílo se pointou i zpracováním jim rovná a v některých bodech je i přesahuje...

4 absurdni-asenath absurdni-asenath | Web | 21. prosince 2011 v 7:40 | Reagovat

Souhlasím s Raven, je to skvělé. Zhltla jsem to v okamžiku a opravdu se mi líbí nápaditost i zpracování. Pěkné :)

5 mardom mardom | 27. prosince 2011 v 9:50 | Reagovat

Úžasně napsané ... a pak že ti proza nejde. Nejvíc se mi líbil asi ten druhý dialog. Ale každý z nich měl cosi do sebe.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.