Příběh líného kocoura ve stylu Neila Gaimana

29. května 2011 v 19:09 | Iswida |  Povídání
Dnešní rychlovka pro maminku k narozeninám. "Ve stylu" je možná trochu nepatřičné, napsala jsem to opravdu rychle a jsem si vědoma nízké originality a kvality, rozhodně to však je ovlivněné zmíněným autorem. Dále pak tím, že se nám každý slunečný den na plechové střeše přístavku vyhřívá kocour a mě strašně baví ho pozorovat.


Když se jednou vracel z práce, všiml si, že před vchodem do domu nehybně sedí čistě bílá kočka. Vypadala zvláštně. I když bylo v okolí spousta toulavých koček i psů, na první pohled působila dojmem, že ona sem nepatří. Upírala na něj sytě žluté oči. Znervóznila ho.
Pak ji tam viděl ještě několikrát, až tam nakonec sedávala každý den. Trochu se jí bál. Začalo se mu zdát o jejím pohledu. Často se probouzel a vstal, aby se ujistil, že kočka před domem není.
Jednou na ni zakřičel "kšá!" a přísahal by, že se usmála, jinak ale nepohnula ani špičkou ocasu.
Někdy přemýšlel, jestli je vůbec živá. Hlavně v noci, když nemohl usnout. Když dostal v práci volno, nechal odpoledne před domem misku s jídlem. Zůstala netknutá.
Už skoro nespal. A pak si jednou uvědomil, že ho spánek jen vyčerpává. Tím to začalo.
Poprvé probděl celou noc. Ráno zkoumal svou tvář, ale místo kruhů pod očima uviděl, že se mu zorničky protáhly a rozdělovaly duhovku na dvě nazelenalé polokoule. Nikdy si nevšiml, že by měl zelené oči.
V práci požádal o noční.
Když večer procházel kolem bílé kočky, s vrozenou elegancí se protáhla. Byl tak zamyšlený, že než si to stačil uvědomit a ohlédl se, kočka byla pryč.
Jakmile se setmělo, zorničky se mu zase zakulatily. Zkusil usnout, ale nemohl. Zapnul televizi, ale vůbec ji nevnímal, jen zamračeně hleděl před sebe. Sotva vyšlo slunce, šel k zrcadlu. Ten pohled ho vyděsil, ale nepřekvapil. Tvář i tělo se mu začaly pokrývat hnědými a černými chlupy. Nehty mu zešedly a zuby zešpičatěly. Začínal tušit, že už vždycky bude člověkem jen v noci.
Trvalo ještě pár dní, než byla proměna úplná. Teprve pak vyšel ven a posadil se naproti kočky.
"Vítej," řekla mu. Pak odešla a už se nesetkali.
V noci musel pracovat, nechtěl se živit tím, co jako kocour uloví. Ale ve dne, ve dne se procházel po ulicích a slunil se na střechách. Rozkošnicky nechal slunce, aby ho hladilo po mourovaté srsti. Rozpálený plech ho příjemně hřál. Když foukl letní vánek, slastně zavrněl a převalil se na druhý bok.
Měl se krásně. Jen litoval, že kočce nestačil poděkovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 strigg strigg | 30. května 2011 v 22:06 | Reagovat

Četla jsem to už odpoledne, ale nějak jsem nevěděla, co na to říct. Tak to zkusím teď.
Chvílemi děsivé, pak ale příjemné, líné, prohřáté sluníčkem... já bych to brala, válet se po střechách :) horší by to bylo v zimě, hmm. Ale stejně jsem si vždycky přála být zvířetem.
A je velice osvěžující si zase jednou od tebe číst nějakou tu prózu...

2 Iswida Iswida | 31. května 2011 v 9:00 | Reagovat

no, možná teď budeš mít tu možnost častěji, nějak mě to chytlo (a pořád mám rozepsaou jednu pohádku a jednu parodii na pohádku)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.