Umíme si ještě hrát?

19. dubna 2011 v 15:34 | Iswida |  Ke zbytku
Na našem gymnáziu třetí ročníky a septimy tradičně každý rok organizují majáles - odpolední program na náměstí s volbou krále, průvodem masek a tombolou spolu s večerní pařbou. A právě ohledně tématu masek se letos vedly ostré boje, které mě trochu překvapily a zklamaly.


Do užšího výběru prošla tři témata: zombie, pohádky a ontogeneze člověka. To, co mě přimělo k přemýšlení nad mnohem všeobecnější otázkou v nadpise, byla reakce některých lidí na téma pohádek, kterou bych označila za velice pohrdavou. Přitom ale jejich hlavním argumentem bylo, že je to neoriginální. No pardon, ale s omezenými finančními prostředky, jaké máme, by zombie a mimina se staříky vypadaly fakt o dost originálněji a rozmanitěji, že ano.
Dále také někteří prohlásili, že takové téma by se jim líbilo tak možná před deseti lety.
Já tady ale nechci polemizovat o tom, které téma je lepší nebo horší. Jen mě díky tomu napadlo, že si neumím vysvětlit, proč vlastně je tak strašně špatné se občas v něčem chovat jako děti.
Ano, dětinské chování je společností považováno za nevhodné. Ano, je přirozené, že studenti střední školy, kteří nedávno ještě dětmi byli, se k tomuto chování budou stavět o to přísněji. A ano, taktéž nesnáším, když někdo není schopný něco brát vážně apod.
Nebudu se ani zaobírat tím, co už jsme slyšeli tisíckrát: že děti umí vnímat svět s mnohem větším zájmem a překvapením, zatímco my všechno bereme jako samozřejmost.
Kam tím teda vlastně mířím? K tomu pocitu, když se podíváte/přečtete si příběh s pohádkovými prvky a zjistíte, že se potom cítíte nevysvětlitelně dobře. Když vám udělá radost, že rozkvetly pampelišky (pardon, alergici). Když nadšeně píšete svému příteli, ať se podívá na měsíc, že je dnes v noci krásný (umím si docela dobře představit, jak jsem před deseti-dvanácti lety dělala totéž s výkřikem "máámíí"), ačkoli se máte učit limity...
Víte, někdy mám (nejen) ze svých spolužáků pocit, že by za žádnou cenu nedali najevo city. Že se občas tváří otráveně a ryjí do druhých prostě proto, aby odvrátili pozornost od sebe. Popravdě řečeno mám tento pocit někdy i ze sebe.
Jasně, člověk musí být rozumný. Ale proč se nepřevlést za pohádkovou bytost, když bude náměstí plné maminek s dětma, proč si neužít tu roztomilost? Proč se tak usilovně snažíme skrývat radost?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 strigga strigga | 19. dubna 2011 v 21:11 | Reagovat

Mluvíš mi z duše...
A víš, co je nejhorší?
Že někteří lidé se s tímhle stavem nikdy nesmíří, a já mezi ně bohužel patřím. Jsem si jistá, že nikdy nikam nezapadnu - právě proto, že nechci být plnohodnotnou součástí světa, který je podle mě občas pěkně falešný... možná proto tolik lidí utíká do svých vlastních hlav, ke svým vlastním světům, ke své fantazii.
Je to jednodušší než se snažit dostat pod povrch toho, co máme na talíři.
Asi jsem zabředla od tématu trochu jinam, ale nedalo mi to :) omlouvám se.
A mimochodem, co se nakonec vybralo? Zombíky nesnáším a ontogeneze mi přijde vcelku o ničem...

2 Iswida Iswida | Web | 20. dubna 2011 v 10:54 | Reagovat

Kompromis - nadpřirozené bytosti, takže zombíci tam nejspíš nějací budou, ale v podstatě jsme vyhráli (jooo!)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.