Don't know...

12. října 2010 v 19:32 | Iswida |  Kecy okolo
Během posledního týdne nebo možná i dvou jsem si několikrát říkala, že "o tom napíšu" - problém je v tom, že už o pět minut později jsem nevěděla o čem. Vinu na tom nesou jako obvykle škola a pocit, že mi všechno pomalu mizí. A přitom vím, že to tak není. Mizí to sakra rychle. (a vzhledem k tomu, že se tohoto mizení také týká většina mé současné psané tvorby, myslím, že vám ani nebude moc vadit, když ji sem nedám.)

Jednu věc si ale pamatuju. Jde o to, jak lidé (resp. obyčejní lidé) většinou reagují na mou tvorbu. Zjistila jsem totiž, že jen málo lidí mě překvapí.
Většina lidí mi s omluvným úsměvem oznámí, že se jim má poezie nelíbí, že to není jejich šálek čaje a tak. Pokud se k tomu nepřiznají, prostě řeknou, že je to zajímavé. Slovo zajímavé je vůbec velice praktické, skryje se za něj divné, nenormální, nechápu to, ale i originální a dobré.
Zajímavější ale je, na co se lidi ptají:
Nejčastějším dotazem je "jak tě to napadlo" - upřímně, to myslíte vážně?, pak "proč jsi to takhle napsala" - protože to byl v ten moment jediný možný způsob, jak to říct, proč asi... Proč je obecně oblíbené slovo, ale řekla bych, že většina umění nemá důvod.
Nepřestane mě však překvapovat otázka, kterou mi často pokládá můj drahý: "co to má vyjadřovat?" (není blbej, chlapec) Ta jediná mi snad připadá adekvátní. Ano, umění, alespoň tedy pro mě, je způsob vyjádření a neexistuje tedy proč a jak. Jenom co.

Jinak jsem se pokusila udělat si aspoň náčrt časového plánu pro dlouhodobější činnosti. Vzhledem k tomu, že místo, abych se ho držela, tu píšu článek, asi to nebude fungovat. Každopádně to množství knížek, které chci (resp. musím, pokud chci udělat to, co udělat chci) tak do dvou měsíců přečíst, se zdá být lehce nezvládnutelné...

A ještě o něčem jsem se chtěla zmínit - byla jsem na koncertě Joe Cockera. Úžasný starší pán. Ta hudba je tvořena z mnoha složek, které jsou samy o sobě dokonalé a dohromady tvoří naprosto fascinující celek... Vážně jsem si to užila. Dokonce jsem si pak pár dní připadala úžasně spokojená a klidná. Asi fakt měknu, ale já ty hluboké chrapláky prostě miluju...

P.S. Vzhledem k tomu, že jsem dnes zkrátila své vlasy asi o třicet centimetrů, možná v blízké době (resp. až nebudu líná a nafotím to) opět podlehnu svému narcisismu a dám sem pár fotek...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.