Pár slov o dílech Virginie Woolfové (I. část)

17. srpna 2010 v 21:09 | Iswida |  Ke knihám
Přišel čas na dlouho plánovaný článek o mé oblíbené (fanaticky zbožňované je výstižnější výraz) autorce. Je mi jasné, že ho nezpracuji tak, abych s ním byla spokojená (stejně jako nikdy nenapíšu plánovanou sočku o způsobu, jakým madame Woolfová ukazuje povahu postav), že v něm bude spousta věcí chybět a tak podobně, přesto se pokusím. Může mě utěšovat, že to beztak nejspíš nikdo nebude číst. A v případě nejvyšší nouze ten článek můžu napsat znovu, až ta díla přečtu podruhé.

P.S. Pokud vám připadá ironické článek na dvě části nazvat "pár slov", vězte, že to mohlo být mnohem horší - ve čtenářském mám o každém díle áčtverku...


Napřed pár základních údajů o autorce: Virginia Woolfová, původním celým jménem Adeline Virginia Stephen, byla britská modernistická spisovatelka, kritička a feministka. Narodila se 25. ledna 1882 v Londýně. Byla součástí skupiny intelektuálů známé jako Bloomsbury Group, kde se také seznámila se svým manželem, Leonardem Woolfem. Společně založili nakladatelství The Hogarth Press. Madame Woolfová však v podstatě celý život trpěla psychickými problémy a 28. března 1941 se utopila v řece Ouse.
Za svůj život napsala několik slavných románů a přibližně 500 esejí do různých časopisů i sbírek. Výrazně změnila možnosti užití jazyka v literatuře a experimentovala i s formou svých románů. Využívala tzv. techniku "proudu vědomí" a často se u ní objevují prvky impresionismu. Její díla se také věnují závažným otázkám, jako je například postavení žen.

Svou kariéru začala dvěma romány, o kterých vám toho moc nepovím, neboť se mi zatím do ruky nedostaly: Plavba a Noc a den.
.
Její třetí román, Jákobův pokoj, jsem četla jako poslední, mám tedy možnost srovnání s pozdějšími díly. Autorka zde poprvé experimentuje s formou. Pomocí scén a obrazů, kde se hlavní postava často ani nevyskytuje, nám představuje Jákoba Flanderse, postavu inspirovanou autorčiným bratrem, jaký je a jak ho vnímá okolí. Kniha působí velmi přirozeně, zdálo se mi však, že jí ještě trochu chybí plynulost pozdějších autorčiných děl. Také zde ještě není věnováno tolik prostoru myšlenkám postav, častěji se setkáváme s útržky dialogů, ze kterých čtenář nepochopí, o čem je řeč - ovšem nepovažuji to za mínus. Působí to takovým tím dojmem, jako když vejdete do místnosti plné lidí a slyšíte současně kousky všech hovorů. Také se v knize objevuje spousta postav, z nichž každá, i když je třeba zmíněna jen jednou, má své jméno a aspoň naznačený charakter. Autorka zde také zmiňuje témata, jimž se později často věnovala.
.
Následoval její nejznámější román - Paní Dallowayová. Ten jsem zatím jediný četla dvakrát a musela bych si ho přečíst ještě dvakrát, abych si plně vychutnala všechny detaily. Na detailech je totiž tato kniha postavená. Záměrem autorky bylo vytvořit skutečnou osobu, což se jí podle mého podařilo velmi dobře. Děj zde prakticky neexistuje - jde o jeden den Clarissy Dallowayové a lidí v jejím okolí. Pořádá večírek a vypořádává se s dojmy jak z tohoto dne, tak z celého svého života. Její protipól v knize tvoří Septimus Smith, silně traumatizovaný válečný veterán, který nakonec spáchá sebevraždu. Jeho život není s Clarissiným nijak propleten, je s ní spojen jen jedinou zmínkou o jeho smrti na večírku.
Fascinuje mě, jak skutečně dokáže autorka napodobit každodenní přemýšlení člověka. Také je zajímavé, jak dokáže vystihnout povahu člověka pomocí vztahu k maličkostem, například ke květinám.
.
Román K majáku mě ze všech děl Virginie Woolfové nadchnul asi nejvíc. Je částečně autobiografický. Odehrává se v domku u moře, kde jedna rodina tráví léto se svými hosty - tedy alespoň v první části. Kniha má "víc děje" než předchozí, takže čtení ubíhá rychleji. Z postav je nejdůležitější paní Ramsayové, manželka a matka, obětavá, citlivá, krásná a mnohými oblíbená. Důležitá je proto, že všechno ostatní jaksi sjednocuje, což se výrazně projevuje ve třetí části, kdy se po mnoha letech některé postavy vrací do domku, zatímco paní Ramsayová dávno zemřela. Druhou část představuje poetické líčení domu v průběhu let.
Celá kniha je opět podaná jako vnímání různých postav a rozhodně stojí za přečtení.
.
I z předchozích románů lze poznat, jak autorku fascinovalo plynutí času. Román Orlando to potvrzuje. Jde o fiktivní životopis anglického šlechtice - tedy, ze začátku. Orlando totiž žije několik století a v průběhu knihy se promění v ženu. Takže zatímco na počátku jde o chlapce v době vlády Alžběty I., v závěru knihy jde o šestatřicetiletou ženu v autorčině současnosti, v roce 1928. Kniha s naprosto kouzelným nadhledem lehce kritizuje společnost, hlavně viktoriánskou.

Úryvek: "Hlavní žaloby proti ní byly (1) že je mrtvý, a proto nemůže vlastnit jakýkoli majetek; (2) že je žena, což vyjde asi tak nastejno jako v prvním případě, …"

Sice je kniha chvilkami trochu rozvleklá díky Orlandovým básnickým přírodu opěvujícím sklonům, ale celkově jde o hodně zajímavé čtení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ellisa Ellisa | 21. srpna 2010 v 8:38 | Reagovat

Mně se líbí, jak jsi to napsala :o) Taky bývám tak kritická, když píšu nový článek nebo dělám něco, na čem mi záleží.

Přestože (zatím) nepatřím k nadšencům experimentálního proudu, Virginie Woolfová mě svým stylem psaní zaujala. Už dlouho přemýšlím, že si přečtu některou z jejích próz. Buď K majáku nebo Flush.

2 Iswida Iswida | 22. srpna 2010 v 17:51 | Reagovat

Určitě přečti. Když už nic jiného, rozhodně je její tvorba naprosto jedinečná.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.